úterý 6. ledna 2015

Závěje - 5. část

Hučela ji hlava. Pootevřela oči, do ložnice dávno svítilo slunce. Posadila se, rozcuchaná, neschopná rozlepit napuchlé oči. Chvíli se rozhlížela. "Bože, to byl večer." Vstala z postele a šla do kuchyně. V duchu si vyčítala ten hysterický pláč, ještě že to nikdo neviděl. V tom vykřikla bolestí. Do chodidla se jí zařezal střep. Sedla si na židli a podívala se na ránu. Ihned se vyčítavě ozval hlas její mámy: "Neříkala jsem ti nesčetněkrát, že nemáš chodit bosky? To máš z toho, že nenosíš papuče." Vytáhla střep, byl bílý, keramický. Asi z té misky, co se předchozí den rozbila. Po jedné noze doskákala do koupelny, aby si nohu ošetřila. Když se vrátila zpět do kuchyně, celá podlaha byla poseta kapkami krve. Některé byly větší, jiné zase menší, některé z nich tvořily skupinky. Jsou jako hvězdy, pomyslela si. Hleděla na podlahu a z kapek krve si hned v duchu vytvářela jednotlivá souhvězdí. Kousek od židle se nacházela bohatá hvězdokupa. A u dveří další! Některé z těch kapek krve byly tak velké, že představovaly hvězdy v konečné fázi svého života, rudé obry. Rudá kapka krve, rudý obr, rudá hvězda. Jak za totáče. V tu chvíli se probrala z hloupého přemítání a začala chvatně balit věci. Konečně po pár dnech zapnula mobil. Zatímco házela věci do krosny, několikrát zapípal. Psal ji Niki. "Proč nejsi online? Děje se něco?" Další zpráva: "Právě jsem viděl obrovský bolid, myslel jsem na Tebe." Zkousla spodní ret a odhodila mobil na stůl. "Idiot," řekla rozlobeně. Oblékla si bundu, vzala zpropadený mobil do ruky a zatímco opouštěla chalupu, psala: "Nech mě být. Jasně ses vyjádřil, tak mě ihned přestaň..." Když v tom otevřela venkovní dveře, za nimiž stál Tomáš. "Leni... Co se děje? Ty už jedeš?" Lenka si utřela oči: "Ano, nevím, co jiného mám dělat. Co se včera stalo?" "Přijela Michala." "Proboha Tome, řekni mi, že jste se usmířili." "Chce se vrátit." Vypnula mobil a zastrčila do kapsy. Stála na studené chodbě a nevěřícně koukala na Toma. "Tak... Tak to je dobrá zpráva, ne?" vykoktala ze sebe. "Co budeš dělat?" "Nevím. Prostě nevím. Leni, jsi v pohodě? Chtěl jsem se ujistit, že je vše v pořádku." "Ano je, jen potřebuju odjet." Chvíli na sebe hleděli. "Můžu Tě aspoň doprovodit na vlak? Kdy Ti jede?" "Nevím." "Ježiš marjá, co se děje? Jsi jak vyměněná!" "Nic, nic se neděje. Tome, mrzí mě Tvá situace, zasloužíš si hodnou ženu. Ale pokud to opravdu chce zkusit, tak tomu dej šanci. Aspoň kvůli Markétce." "Nevím. Už se to táhne hrozně dlouho. Otázka je, zda se to vůbec může napravit." Vzal jí batoh, ona pozamykala chalupu a vyrazili mlčky na vlak. 

Vlaková stanice se nacházela až v další vesničce, šlo se k ní skoro třičtvrtě hodiny. Vydali se po staré mlynářské cestě lesem. Vše bylo obaleno do sněhu, každý strom, každá jeho větévka. Ostré zimní slunce se prořezávalo korunami holých listnáčů. Procházeli i kolem Čertova kamene. Na chvilku se zastavila, odkryla nános sněhu. Stále tam byl ten nápis, který ji tak v dětství zmátl. "Vidíš ten nápis? Kdysi jsem tady šla s tátou, to jsem byla ještě malá, neuměla jsem číst, a našla jsem tenhle drobný nápis." Lenka se rozpovídala o svém dětském dobrodružství. Vyprávěla, jak se tehdy zeptala táty, jestli by ji těch několik písmen přečetl. "Bembášku, píše se tu PÍS, moment PÍS A, PÍSA, LOVÉ." "Písalové?" Celou dobu ji nápis vrtal hlavou. Jací písalové? Že by nějaký tajný spolek? V průběhu prvních ročníků základní školy vždy na chalupě hledala jakoukoliv zmínku o Písalech. Zašla i do místní knihovny, ptala se pana knihovníka, dokonce byla tak neodbytná, že navštívila i bývalého pana starostu. Byl to starý pán, nechtěl se s nikým moc bavit, natož s dětma. Nicméně právě od pana Křižaniče zjistila, že někdy ve čtyřicátých létech se po večerech u kapličky scházela parta kluků. Psávali básně a pochopitelně, jak to tak u umělců bývá, zlomili nejedno dívčí srdce. Dokonce několik jejich básní bylo otištěno i v místních novinách. Později, když bylo Lence dvanáct, našla i několik vzácných výtisků a v nich ony tajemné básně. Jednu si pamatovala doteď:

Držíš ji v hrsti,
víš, že můžeš vše,
však sama do pasti
spadnout chtěla,
trýzní v dlaních vře.

Do sněhu pustíš ji,
jen ať si zchladne,
že ona věří ti,
to vpřed žene tě,
nepomůžeš, hned ne.

"Leni, to je dost děsivé." "Že? Všechny básně, co jsem našla otištěné v tom plátku, Véska se jmenoval, jsem přisuzovala onomu spolku Písalům. Věřila jsem, že se scházeli na vícero místech a nechávali tam po sobě i onen nápis. Hledala jsem všude možně, ale nemohla jsem dokonce najít ani to původní místo." "Myslíš todle?" ukázal na kámen. "Jo, Čertův kámen. A pak jsem jej jednou našla. Asi si dokážeš představit, jak jsem se cítila." Tomáš se podíval na nápis. "To je mi líto Leni," usmál se. Tehdy to malá Lenka proplakala a jakpak by ne; když na kameni, který ji jako malé nasadil brouka do hlavy a který pak tak dlouho hledala, bylo vyryto: Peace & Love. "Pís a love. A já několik let pátrala po tajném spolku Písalů." Oba se tomu lítostivě zasmáli a pomalu se rozešli po zasněžené cestě dál.

"Leni, proč ses rozhodla tak narychlo odjet?" "Musím něco dořešit. Víš, jak jsme se bavili o těch kruzích?" "Že se některé situace opakují?" "Jo. Uvědomila jsem si, že se mi dokola opakuje jedna situace. A až teď mi docvaklo, že to je jen díky tomu, že do obdobných situací přivádím jiné lidi." "Cože?" "To je na dlouho, ale dlužím několika lidem omluvu a hlavně bych se konečně měla přestat...", když v tom se ustaraně podívala na Toma: "Tome? Jak bereš ten včerejšek?" "No, nevím, jak to říct." "Nebereš to vážně, že ne?" "Ne, vždyť jsme byli opilí." "Dobře, taky se na to vymlouvám. Ale nebudeš to nějak řešit, že?" "Ne, neboj." "Dobře, jsem ráda, že to bereme stejně." "Leni, mám dost starostí a doufám, že se tě to nějak nedotklo." "Ne ne, právě naopak, měla jsem strach, abych ti nevnesla do života ještě větší bordel." "Ne, všechno je v pořádku," usmál se. Objalili se a Lenka si oddychla. Nejdůležitější je mít ve všem jasno. Dorazili na vlakovou stanici. Povídali si, dokud nedojel motoráček. Rozloučili se s klidným pocitem. Byli vděčni, že se po tak dlouhé době potkali. Vše bylo tak, jak mělo být. Zasněžené kopce, ostré zimní slunce a příjemné mrazení z nečekaného setkání.

Lenka si sedla do vlaku vedle party mladých lidí. Jeden z nich nakukoval přes rameno druhému, který se snažil luštit křížovku. "Hej, Peťane, roční období na čtyři není auto," zahulákal. Celá skupinka se rozesmála. "Slečno? Co vy tak sama? Kam jedete?" "Do Brna," usmála se Lenka. "No jo, vy tam máte to orlopéro, teda orloj, co?" Onen rozdováděný klučina se smál na celé kolo, flašku rumu v ruce. Těch pár pih, které se mu kolébaly na nose, sevřely Lence hrudník. Nuceně se usmála a odpověděla něco ve smyslu, že Brno už aspoň není bezpohlavní a podívala se z okna. Zrovna projížděla pod kamenolomem, u kterého předchozí den s Tomem stála. Opět ji zamrazilo. Nechápala, odkud se ten tíživý pocit z ničeho nic vzal. Hlavou ji prolétla další vzpomínka: "Tak slečno Zychová a snažte se vzlétnout." Zavřela oči. Sevřený žaludek a kousek prázdného místa kdesi uvnitř. Přesně tohle se nemělo stát.   

Žádné komentáře:

Okomentovat