Poslouchali hudbu, povídali si, co všechno se za těch více než deset let stalo. Byli tak zabraní do hovoru, že několikrát pustili stejnou stranu desky a vůbec jim to nepřišlo divné. Lenka našla i whisky v tátových zásobách. Jameson. Trocha Irska rozhodně neuškodila. "Teď jsem si vzpomněla, pamatuješ, jednou jsem se vracela z volejbalu, z tréninku, a ty ´s mě odchytnul před barákem?" "Nevzpomínám si." "Chtěl jsi mi něco dát a měl jsi to schované v ruce. A já měla hrozný strach, že to bude třeba chcíplý brouk." "Jó, už vím! To byl ten oblázek! Takový bílý, co? Našel jsem ho ten den na rybách." "Furt ho mám." "Nekecej, fakt jo?" "No jasně." "Nechápu, proč ses bála, že ti dám chcíplého brouka?" "Co já vím? Možná pro to, že se Danča vyžívala v házení zdechlých much po mě." Tomáš vyprskl smíchy. "No jo, Danča."
Na chvíli zavládlo ticho. Oba dva vzpomínali na nádhernou holčinu s postavou, kterou by si přála mít snad každá žena. Byla to Lenčina nejlepší kamarádka, měla ji moc ráda. A přeci se ji vybavila jedna hořkosladká vzpomínka. Tomáš se na ni zadíval. Pak váhavě uhnul pohledem a po chvíli řekl: "Leni, promiň." "Prosím?" "No tehdá s Dančou." Lenka jen pokývala hlavou: "V pohodě, však jsme byli jen děcka." "Vůbec jsem si v té chvíli neuvědomil, jak ti asi bylo." "Tak nebylo moc příjemné slyšet, že se se mnou rozcházíš, protože bys to rád zkusil s Dančou. Ale byli jsme puberťáci, to neřeš." "Sorry." "Mám stejnak pocit, že se vše opakuje v kruzích. Když člověk něco nepochopí, tak se mu to stane znovu a třeba i z opačné strany," pronesla s určitým povzdechem. "Jak to víš?" vyděsil se. "Co? Co mám vědět? Já jen, že se mi od té doby taková situace ještě párkrát přihodila, dokud jsem nepochopila, že nic není nikdy jisté. Ve chvíli, kdy jsem si byla něčím jistá, tak se to prostě pokonilo." "Aha," podivil se Tomáš. "Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel." Hleděl zastřeně do koberce. Lenka nechápala, proč se tak předtím vyděsil. "Co se děje?" Trhl pohledem. Dlaněmi si promnul obličej a zakroutil hlavou. "Tome, co je?" Celý se změnil. Najednou nebyla místnost prohřátá a dřevo nepraskalo poklidně v kamnech, ale ochladilo se. Nepříjemné ticho se znepokojivě prodlužovalo. Ještě chvíli byl zticha a poté pronesl: "Ona odešla." "Kdo?" "Míša, moje žena." "Jak to myslíš, že odešla?" "Asi dva roky po narození Markétky se Míša nějak změnila, myslel jsem, že je to tím mateřstvím, že je unavená. Ale pak z ní vypadlo, že mě prý už nemiluje. A před rokem se se mnou rozešla." "Moment, vy jste se rozvedli?" "Ne, to ne, jsme spolu kvůli Markétce, která nic netuší. Ale už nejsme partneři, jen rodiče." "Pane bože... to je mi hrozně moc líto Tome." Lenka nedokázala ze sebe nic vypravit, byla v šoku. "A jak říkáš, život je v kruzích. Opravdu se mi to vrátilo. A v podstatě úplně stejně, jak tehdy s Tebou." "Prosím Tě, byli jsme puboši, to je úplně jiná situace." "Možná, ale je až děsivé, jak jsou si oba momenty podobné. Tehdy jsem Ti řekl, že Tě nemiluju, protože jsem zamilovaný do Danči." "Jo, do mé nejlepší kamarádky. Bylo to hnusné, ale... v tom věku to je normální. To se nedá srovnat s manželstvím." "Víš co mi řekla Michala? Že mě nemiluje, že je zamilovaná do někoho jiného. Chladně, odměřeně. Prostě pouhá informace, hotová samozřejmost." "Tome, fakt mě to mrzí." Prsty si promnul oči, bylo mu z toho očividně zle. "Odešla s Pavlem." "Cože?!" vytřeštila oči. Jen přikývl hlavou, nedokázal mluvit dál. "Ježiši. Vždyť Pája je.. Pája je tvůj nejbližší přítel." "Už ne." Dlaní si mnul čelo a zíral kamsi do jiného časoprostoru. "Tome... vůbec to nechápu. A.. a jak to tedy máte? Žijete spolu?" "Jo, žijeme, ale na víkendy jezdí s Pavlem pryč. Teď je s ním taky. O malou nemá téměř zájem." "Pane bože..." Chtěla jej obejmout, ale měla strach, byla zmatená. Vykašlala na všechny pochybnosti a přeci jenom jej objala. Položil hlavu na její rameno. Chvíli takhle seděli, Lence to rvalo srdce. "Hele Tome, co kdyby..." "Leni, to je v pohodě. Smířil jsem se s tím. Co jiného mám dělat? Nebudu truchlit nad ženou, která nemá o mě zájem. Je mi ale hrozně líto, že... že se to celé prostě posralo. Chtěl jsem pro Markétku krásné dětství, jezdit po výletech, aby byla pro ní Míša vzorem, ideální mámou. V životě by mě nenapadlo, že by to tak debilně dopadlo." "A to´s netušil dříve?" "Ale jo, po svatbě měla Michala neskutečné touhy neustále někam chodit tančit, pořád se fintila a napařovala. Byl to děs. Kdo ví, jestli mě nepodváděla už tehdy. Ale proč, do prdele, měla se mnou dítě?" "Možná doufala, že se to zlepší." "Ale to je pitomost. Když to nefunguje předtím, jak se to má asi zlepšit? Promiň, nechci tě tím zatěžovat." "Ale vůbec mě ničím nezatěžuješ. Můžeme o tom mluvit, aspoň se ti uleví." "Řekni mi, co mám dělat?" "Tome, já vůbec nevím co s takovou situací. Musíš asi dělat maximum pro malou. Časem ji to vysvětlíte... A co Míša? Ta jako nechce spolupracovat?" "Když je sama s Marky, tak je to v pohodě. Když jsem tam ale i já, tak je protivná, má přiblblé kecy. Jednou jsme se hádali a malá to slyšela. Michala se na mě utrhávala kvůli blbostem. Snažil jsem se být v pohodě a fakt jsem se nechtěl hádat. Ale ona se prostě potřebovala vyřvat. Hádali jsme se strašně dlouho a pak zničehonic přišla Markétka, plakala a řekla: "Proč se už nemáte rádi? Co jsem vám udělala?" Bylo to strašné Leni." Lence málem vyhrkly slzy do očí. "Tomášku... je mi to hrozně líto." Tom hlasitě vzdychl a podíval se na Lenku: "Nedáme si aspoň ty ostružiny?" "Cože?" zvedla překvapeně obočí. "No z toho koláče. Že bysme je vydlubali a snědli." Usmál se na ni, i když byl kdesi hluboko utrápený. "Dobře, skočím pro něj," řekla zpola překvapeně. "Půjdu s Tebou."
Cestou do kuchyně se Lenka snažila stále vstřebat, co právě slyšela. Stále tomu nemohla uvěřit. Mlčela. "Leni, nedělej si s tím starosti. Zvládnu to. Ze začátku jsem doufal, že se to ještě zlepší. Promarnil jsem tím spoustu času. Kdyby mě to napadlo dřív a nedoufal bych jak magor, nemusel bych řešit dnešní situaci." Lenka jen přikývla. Zvedla koláč ze stolu a nepřítomně na něj zírala. "Leni." Vzal ji koláč z rukou a položil zpět. "Nebudeme si tím ničit večer. Řekni mi něco o sobě. Proč jsi vlastně sama?" Lenka zvedla hlavu. "No, to je skvělá změna tématu," ušklíbla se. "Protože doufám, že bude lépe." Zakroutil hlavou. "Pokud čekáš, že se chlap změní, tak se na to rovnou vyser." Chytl ji za ramena a podíval se na ni zpříma: "Jsi tu a teď, nečekej na nikoho." "Máš pravdu... Dáme si whisky?" zeptala se odevzdaně. Hlasitě se zasmál. "Ok, to zní fajn." Následující hodinu dopíjeli pana Jamesona a vzpomínali na dětství. Na lovení škeblí v hrabovském potůčku, na koupání se v místní přehradě a na to, jak hrávali v lese flašku. Postupně zapomněli na předchozí hovor a začali se opět příjemně bavit, zatímco whisky mizela čím dál tím rychleji. "Hej, víš, co jsem jednou nakecal bratránkovi?" "Co?" ušklíbla se pobaveně Lenka. "No, on měl asi pět roků, nebo tak nějak, a měli se školkou vystoupení na jakési vánoční besídce. A on tam měl zpívat koledu Narodil se Kristus pán." "Ježiši, cos mu provedl?" smála se Lenka. "No... nakecal jsem mu, že se to naučil špatně a že je to jinak." "Tomane!" "Pak tam stál u mikrofónu a začal zpívat: "Narodil se Cirkus pán, veselme se." Lenka vyprskla smíchy. "Šmarjá, chudák. Ty seš potvor, to není možné." "Normálně, všici ti rodiče se začali chlamat." "A co malý, nerozplakal se?" "Chvíli koukal, co se jako děje, a pak se do toho obul ještě víc." "Bobek malý," smála se lítostivě. Tom vstal a zahleděl z okna. "Hele! Už přestalo tak hustě sněžit. Pojďme ven." "Ty vole, jsem úplně kantáre." "Lenislavo, vstávej, jdeme dělat do sněhu." "Dělat do sněhu jako co?" smála se na celé kolo. "Anděly, Bembo!"
Vyběhli ven. Nevzali si ani bundy, ani svetry, prostě vyběhli ven do závějí. "Aaaaaaaaaa, to je nádhera!" křičela Lenka do okolí. Rozutíkala se směrem k poli. Tomáš na ni nevěřícně koukal. "Leňule, kam valíš?" smál se a rozběhl se za ní. Zvedala nohy, co nejvýše to šlo; napadlo alespoň třicet centimetrů nového sněhu. Otevřela vrata a vběhla na pole. Rozpřáhla ruce a zaklonila hlavu. Milovala, když ji na tvář dopadaly sněhové vločky. Tom se přiřítil, opřel ruce o kolena a hlasitě dýchal. Popotáhl a přišel k ní blíž. "Ty seš prostě blázen. To není normální toto," smál se, zatímco se stále zadýchával. Lenka se na něj ohlédla. "Slyšíš to?" "Co?" "Jak ty závěje kolem nás rostou." Utichli a zaposlouchali se do sněhového vodopádu. Vločky dopadaly jedna po druhé na sněhovou pokrývku a oba dva měli pocit, že slyší každou z nich. Úplně každičkou. "Jak kdyby někdo roztrhal nad námi péřový polštář, co?" usmál se. Sledoval, jak ji vločky dopadají na řasy, pomaličku ji zdobí vlasy a jak se začíná ta potřeštěná holka třást zimou. Přišel k ní blíž. Sledovali jeden druhého a vzrušovala je jejich vzájemná blízkost. Dlaní ji přejel po pase a přitáhl si ji k sobě. Lenkou projela elektrizující vlna. Dala by kdo ví co za to, aby se všemu podvolila, ale něco ji v tom bránilo. Věděla, že ta touha, která ji čím dál tím více přemáhá, je jen výsledkem zklamání z předchozího nenaplněného vztahu. Navíc byla opilá, padla celá whisky. Bála se tomu poddat. Poznal to na ni. I on byl zmatený. Oběma bušilo srdce jako divé. Stáli tam u sebe přitisknutí s vědomím, že tu pomyslnou hranici nesmí překročit. Ale představa, že tu noc jsou na světě jen a jen oni dva, byla až moc silná. Lenka položila hlavu na jeho hrudník. On ji objal ještě silněji a prsty ji vjel do vlasů. Opět se hustě rozsněžilo a nebylo vidět ani na pár metrů. Cítila, jak ten kluk, co ji kdysi tak zamotal hlavu, rychle dýchá. Samotnou ji to vzrušilo ještě více a podívala se na něj. Pohladil ji po tváři, prsty ji přejel po rtech a zhluboka se nadechl. Vypadal neskutečně vážně. Nemá zájem, lekla se. Nedivila se mu, naprosto mu rozuměla. Podívala se kdesi dolů a stiskla rty. On sám se v sobě nedokázal vyznat. Chtěl ji a zároveň si zakazoval cokoliv podniknout. V duchu si vyčítal, že tolik pil. Konečně vzhlédla, stiskla mu ruku na znamení, že je vše v pořádku. Zlehka se usmála a oddálila se od něj. Oddychla si a zvedla hlavu. Opět se usmála a otevřela ústa směrem k nebi, jak kdyby chtěla do pusy chytat vločky. Trošku se začuřila a mrkla na Toma. Ten se pousmál a také zaklonil hlavu. Ani jeden z nich celou dobu nepromluvil. Lenka se začala pomalinku otáčet, rozpažená, dlaně natočené vzhůru. Cítila dopadající vločky, neslyšela nic, jen cinkot sněhových hvězdiček. Byl klid, nic neřešila, nic řešit nemusela. Zastavila se a podívala se na něj. Stál kousek od ní, sevřené rty, a upřeně ji pozoroval. Malinko znervózněla. Uvnitř Toma to vřelo, nedokázal si pomoci. Přišel k ní blíž, chytil ji za pas a začal ji líbat. Lence se sevřelo hrdlo v šoku. Proběhlo to tak rychle. Pomyslná hranice byla ta tam. Jak kdyby se rozvodnila řeka, jak kdyby se prohnala tsunami. Dlaněmi jej chytila za tvář a vše stejně intenzivně oplácela. Tiskl ji k sobě, až měla pocit, že nemůže dýchat. V tu chvíli ani nechtěla. Ztratili balanc a svezli se do sněhu. Věděli, že by se to nemělo dít, že jsou opilí, že to není správné. A právě díky té iracionalitě se k sobě tiskli intenzivněji, až křečovitě, jak kdyby potřebovali cítit každou buňku těla toho druhého. Neuvědomovali si, že jsou uprostřed pole, kousek od vrcholku kopce.
Vstali a klopýtali zpět k chalupě, aniž se přestali líbat. Lenka měla pocit, že neustále ztrácí rovnováhu. V kuse si opakovala, ať přestane hned teď, ať to ukončí zavčasu, než bude pozdě. Ale tělo neposlouchalo. Vše bylo tak přirozené a až moc elektrizující. Vpadli do chalupy a ještě ve dveřích z ní začal strhávat oblečení. Chvatně si sundal triko. "Tomášku, nesmíme." "Já vím," přičemž se jejich posedlost stupňovala. Byli mokří a nechtěli se toho druhého pustit. Když v tom bouchly dveře. V mžiku přestali a zaposlouchali se. Kroky. "Proboha, to bude táta." Rychle se zvedli a začali se oblékat. "Haló? Je tu někdo?" Lenka se vyděšeně podívala na Toma: "Kdo to sakra je?" "Matka," vylekal se. "Tomáši? Jsi tu?" volal starší ženský hlas. Tom se podíval na Lenku, ta už byla téměř oblečená. Po chvilce vyšel nervózně ven na chodbu. "Mami, co tu děláš?" "Val zpátky, přijela Michala. Hledám Tě po vesnici už hodinu. Kdybych věděla, že ta Zychovic chalupa je na kopcu, tak se na to vykašlu." "Proč jsi mi nezavolala?" "Volala jsem, ale nechal sis mobil doma." "Aha, promiň." "No nekecej a dělej." Tom se vrátil za Lenkou. Vyděšeně na něj zírala. "Leni, já musím jít. Přijela nečekaně Michala. Promiň." "Jasně, chápu." Zavřel dveře a odešel. Nepřirozené ticho se rozeznělo v celé místnosti. Lenka měla pocit, že ji bušící srdce rozerve hrudník. Byla zmatená. Nevěděla, co dál. Začala bez rozmyslu uklízet, upravila polštáře, posbírala skleničky, umyla nádobí. Když v tom se rozplakala. Svezla se na zem a rozvzlykala se jako malé dítě. Ani nevěděla proč. Možná z šoku. Z šoku, který bez pochyby umocnila whisky. V duchu si nadávala do hysterky. Přesunula se do ložnice, kde zapadla do peřin. Potřebovala usnout co nejrychleji.
Pokračování brzy.
Žádné komentáře:
Okomentovat