Závěje - 3. část

Předchozí části: Závěje - 1. část a Závěje - 2. část

Vraceli se s křupajícím sněhem pod nohama. Všem třem bylo hezky a Lenka si chtěla ještě s Tomem povídat. Když procházeli kolem Lenčiny chalupy, odhodlala se zeptat, přestože očekávala zápornou reakci. "Nechceš se večer ještě stavit na čaj? Ale chápu, že máš malou, tak..." "Rád přijdu. Mamka malou pohlídá." Rychlá odpověď ji překvapila. "Tak dobře, v šest třeba?" "Jo, to by šlo. Zatím." "Ahoj teto!" To dohodnutí schůzky proběhlo až moc rychle, nestihla vstřebat, že opravdu přijde. Otevřela vrata, prošla zahradou a zjišťovala, že zrychluje chůzi. V mžiku odemkla dveře a chvatně se začala svlékat. "Bože, jen hodina, musím hlavně uklidit ten bordel," mluvila nahlas pro sebe. Vždy, když spěchala, jednala zmateně. I v té chvíli se zbrkle rozhlížela po místnosti, jako když si nenaučený student prohlíží test ve snaze nalézt alespoň jednu otázku, na kterou by uměl odpovědět. Potřebovala plán. Nejprve poklidila, převlékla se do čistého; nebylo toho zrovna moc na výběr a tak sáhla pro černé legíny a delší triko. Vlasy si prohlábla, trochu se upravila a na chvíli se na sebe zadívala. Nechápala, proč je z ničeho nic tak nervózní. Vylekala se při pomyšlení, že mu nemá co nabídnout. Maximálně tak avokádo na kostičky posypané kus kusem. V rychlosti prohledala šuplíky, doufala, že najde aspoň nějaké oplatky. Bebe sušenky, špagety, vanilkový cukr, mouka a fazole byly jediné, co vyhrabala z tátových zásob. "Z toho něco půjde." V ledničce našla máslo a v mrazáku ostružiny z léta. Dala se do práce. 

Rozdrila bebečka a roztopila kus másla v kastrůlku. V něm pak smíchala tu hordu drobečků. Zatímco v dlaních hnětla nově vznikající hmotu, myšlenkami se vzdálila nejen v prostoru, ale hlavně v čase. Bylo ji osm a procházela se za školou okolo hřiště. Do družiny se těšila ze všeho nejvíce. Hlavně na odpoledne, kdy šly všechny děti ven. Chodívala po písečné běžecké dráze a hledala tam kamínky. Fascinovaly ji ty drobné přírodní poklady. A hlavně ji příjemně mrazilo, když zachytila pohled v té době desetiletého Tomáše. Byl nejlepší brankář ze čtvrtých tříd. Stál tehdy opřený o branku v bílém tričku, zpocený a rudý v obličeji. Chvíli se ještě poflakovala po trávě, když v tom zahlédla čtyřlístek. Ne, byl to pětilístek! Tak tomu se říká štěstí. Utrhla jej a šla směrem k hřišti. "Kluci, našla jsem pětilístek!" "Co řveš?" okřikl ji Martin. "Pětilístek," a natáhla ručku se zelenou raritou. Martin ji ho vytrhnul a zakřičel: "Hej, normálně našla pětilístek." Všichni kluci se seběhli a přetahovali se o něj. "Dejte bacha jako!" pípla Lenka. Chvíli se ještě hašteřili a pak ji jej vrátili. Když se zase rozprchli, přišel k ní Tomáš. "Můžu se prosím podívat?" Nevzmohla se na jediné slovo, tak ten ohmataný pětilístek pouze mlčky podala a sklopila oči. "Je pěkný," vrátil ji jej. Samou nervozitou se otočila a odešla směrem za družinářkou. Když teď nad tím přemýšlela, uvědomila si, že ji to zůstalo dodnes. Ta panika. To bušení srdce a chuť utéct, když je blízko člověka, o kterém denně sní. Napěchovala hmotu do koláčové formy. Vytáhla zbytek tvarohu a vanilkový cukr, smíchala je a začala náplň roztírat po korpusu. Opět viděla samu sebe, jak nese dvě deky na dětské hřiště. S Tomášem se od té doby potkávali každý den. Lehla si vždy na jednu deku a druhou nachystala pro něj. Kdykoliv se kluci lopotili za míčem na druhé straně hřiště, lehnul si k ní. Moc toho nenamluvili. Vypadala totiž nedostupně, očkama pouze těkala a nikdy se jej na nic nezaptala. On občas promluvil, ale většinu času se na ní pouze díval. Kdyby tak věděl, co vše mu chtěla říct. Přes den si snažila zapamatovat vše zajímavé, co se jí přihodilo, jen aby mu o tom odpoledne pověděla. Ale kdykoliv si vedle ní lehnul a spatřila těch několik rezavých pih, nedokázala ani hlesnout. Ve sběsilém rytmu svého srdce zvládala pouze prstíky žmoulat trávu. Jednou zavřela oči a snažila se pouze vnímat, jak vedle ní leží. Když v tom ucítila jemný dotek na tváři. Otevřela oči. Ten desetiletý kluk se na ni díval s vášní, kterou do té doby nezažila ani mezi rodiči. V prstech držel stéblo trávy a přejížděl jím Lence po obličeji. Bříško se jí sevřelo, po celém těle ji mrazilo. Líbil se jí ten pocit. Snad poprvé se na něj usmála. V těch okamžicích bylo vše neskutečné kouzelné a hlavně čisté. Když se zamilují děti, tak jedině hezky, bez předsudků, bez zábran. Jsou v pohádkovém světě, kluci jako hrdinové a holčičky jako víly. Neexistuje strach z toho, že by si ten druhý jen zahrával. Ty děti se mají rádi a nic neřeší. Jsou šťastni a basta.

Lenka si uvědomila, že tupě zírá na kuchyňskou linku. Zaběhla ke kamnům pro ostružiny, které se naštěstí už stihly rozmrazit. Ve spěchu je usušila a začala pokládat na tvarohovou náplň. Nedokázala se ubránit dalším vzpomínkám. Hlavně na ten smutný den, kdy se odstěhoval pryč. Zrovna o prázdninách, kdy doufala, že si spolu budou hrát celé dny. Myslela na něj ještě dlouhou dobu. Ale čas vše zahladil a tak se už jako malá vypořádala s tím, že jej nikdy neuvidí. Maminka ji říkávala: "Takových ještě bude, co ti odejdou." Jak velkou pravdu měla. Jednoho dne, když ji bylo čerstvých třináct, se probudila těsně nad ránem. Venku už zpívali ptáci, pomalu přicházelo jaro. Celou noc se ji zdálo o Tomášovi. A to jej pět let neviděla. Nechápala, proč si z ničeho nic vzpomněla na svou dětskou lásku. Nicméně ten den ve škole byl opět zajímavý, dozvěděla se, že v těle vznikají hormony. Prý mohou i za pocit, kdy se člověk zamiluje. Přemýšlela nad tím celou cestu domů. Hleděla jen na zem a vrtalo ji hlavou, jestli je člověk zamilovaný kvůli tomu hormonu a nebo jestli ten hormon není jen reakcí těla na to, že se člověk zamiluje. Procházela zadumaně svou ulicí, byla pár vchodů od svých dvěří, když si všimla, že někdo vykukuje z jednoho ze sousedních oken. Nějaký kluk se bavil s jiným, který přešlapoval na chodníku. Oba vypadali starší než ona a tak, přirozeně ke svému věku, znervózněla. Když kolem nich procházela, vzhlédla rychle do okna. Srdce se ji rozbušilo jak nikdy předtím. Nic jiného nevnímala, než to neskutečné allegro v jejím hrudníku. Když odemykala dveře, cítila zleva pohled obou kluků. Zabouchla je a opřela se o ně. Byl to on. Tomáš se toho dne přestěhoval zpět do Hrabové. V tu chvíli zažila monumentální příliv onoho záhadného hormonu. 

Ostružiny pokládala na vrch rádoby koláče až moc pomalu. Měla pocit, že ji opět mrazí jak tehdy. V tom uslyšela bouchání na dveře. Přišel o něco dříve. Posadila poslední ostružinu do tvarohové peřiny, odhrnula si vlasy z čela a šla pustit příchozího dovnitř. "Ty jo, jsi celý od sněhu." Až teď si všimla, že venku hustě sněží. "Normálně, předtav si," funěl: "vyšel jsem z baráku a během chvilky začalo sněžit jak o dušu." Oprášila z něj nánosy sněhu. "Něco Ti nesu," prohlásil slavnostně. "Počkej, ale co to máš na čele?" "Co?" vylekala se. Rychle se podívala na svůj odraz v okenní tabuli. "Ježiši," a odběhla do koupelny. Mezitím Tomáš vešel do kuchyně a jeho pohled padnul na ostružinový výtvor. "A jo, tak to máš z ostružin," smál se, zatímco si Lenka drhla z čela zpola zaschlou ostružinovou šťávu. To se zase uvedla. Vešla zpět do kuchyně. "Tos nemusela Leni kvůli mě," mrknul na koláč.  "Hele, buď rád, jinak bys dostal maximálně jednohubku z fazole." "Co v tom je?" "Bebečka, máslo, tvaroh..." "Jaj, já nemůžu tvaroh." "Co? Jak to?" "No prostě nesmím mléčné výrobky." "Hm," povzdechla Lenka a smutně se podívala na tu zbytečnou práci. "Však to sníš Leni na snídani. Podívej, co jsem ti donesl." Z kapsy vytáhnul krabičku, ve které si hověla, pečlivě zabalená, gramofonová jehla. "Ty brďo, seš zlatý! Díky moc!" "Ještě uvidíme, zda jsem trefil typ." Vydali se spolu do obýváku. Tomáš začal pracovat na připevnění jehly, zatímco Lenka přihlížela. Seděli na zemi, oba zabraní do práce, v kamnech praskalo dřevo a venku hustě sněžilo. Lenka nemohla stále uvěřit celé situaci. Kdesi na osamoceném kopci, obklopeném poli a lesy, v zácloně sněhu, seděla unvitř chalupy s tím pihovatým klukem, který ji kdysi dávno celou popletl. Cítila se příjemně, ráda jej viděla po tak dlouhé době. "Ty jo Tome, to je takový klid. Už dlouho jsem nic takového nezažila." "Protože lítáš pořád jak cácorka po světě." "Pamatuješ, jak jsme se bavili kdysi dávno na lavičce za barákem, o tom, jak si představujeme ideální dospělácký život?" "To víš, že jo. Pořád jsi povídala, že je potřeba cestovat, poznávat, objevovat." "A ty´s chtěl pravý opak." "Skvělou práci, rodinu a klid." "Tak si myslím, že se to oběma splnilo, co?" "No, to asi jo, ale zrovna teď bych chtěl cestovat. Jsem koukal na tvoje fotky, kdes všude byla. Fakt nádhera a navíc s prací, která tě baví." "Jo, tak je to paráda, nebudu lhát, ale víš jak. Přednáším teď hodně pro děti o vesmíru a když vidím ty malé bobky, hlavně ve školkách, tak bych nejradši tam nestála jako přednášející, ale jako maminka. Fakt, že jo." "Tak jsme si to pěkně vyměnili, koukám. Hele, jehla sedla, mělo by to hrát. Zkusíme něco pustit?" "Ok, určitě tu táta má nějaké vinyly. Jé, ty jo, Kuře v hodinkách, to musíme, to je povinnost." 

Pokračování zde.