neděle 4. ledna 2015

SM báseň aneb Satan a Markétka

Držíš ji v hrsti,
víš, že můžeš vše,
však sama do pasti
spadnout chtěla,
trýzní v dlaních vře.

Do sněhu pustíš ji,
jen ať si zchladne,
že ona věří ti,
to vpřed žene tě,
nepomůžeš, hned ne.

Že život školou je,
vehementně hlásáš,
proto ke zbytkům naděje
přičichnout ona musí,
ač sám v nitru strádáš.

Víš, moc moc mocná je,
směješ se krutě,
neb tvá ruka fackuje
tu poblednou tvář,
leží nehnutě.

Jen holka pěkně drž,
ať se učíš,
život hluboká je strž,
nesmíš se litovat,
sic na dno její zhučíš.

A ona trápí se ráda,
hle, jak šťastný je,
důtkám nastavuje záda,
to sněhobílé plátno,
zatímco on rány maluje.

Žádné komentáře:

Okomentovat