Nemám ráda škatulky, i když sama některé věci, vztahy a la la la dávám do krabiček a z těch pak stavím velkolepé paláce. Prohlížím si je ze všech stran a v průběhu mého okounění exponenciálně narůstá chuť kopnout do stěn toho vyškatulkovaného baráku a všechno zbořit.. Žádné kategorie "práce" a "zábava"; přihrádky "kamarád", "kamarád s benefity", "úlet", "pravidelný úlet" a "bývalý partner"; šuplíky "hudba k poslechu", "hudba k tanci" nebo "hudba k sexu"; komůrky "musím dělat", "měla bych dělat", "chci dělat"... Existují vůbec hranice? Ne, jen ty umělé. A proto i my je přeci tak rádi porušujeme, že ano milí kamarádi (nejen) s benefity?
To je panečku rozdíl mezi vřesem a netopýrem, mezi hvězdou a planetou, mezi nocí a dnem! Jistě, vřes je jakási kytka a netopýr je takové malé, milé, mě po ránu připomínající, zvířátko. Rozdíl jak prase, rozdíl v mase. No jo! A co houby? Rostlina nebo živočich? Jako horké brambory byly přehazovány sem a tam, dokud se nevytvořila samostatná škatulka. Houby.
Dobrá tedy, ale hvězda a planeta jsou dvě neslučitelné kategorie, tady jako pozor! Věda, všechnu znalost světa snědla. Hvězdy - obrovské žhavé koule plynu, gravitací, tou sic popsatelnou, ale záhadnou sílou, drženy pohromadě, září nejen v září. A to fest! Planety - šutýrky nebo chladné, plynu plné koule, obíhající kolem hvězd. Jasná páka. No jo! Ale existuje opravdový skok mezi těmito dvěmi, na první pohled rozdílnými, košíčky plnými kuliček? Jedny jsou hrozně moc těžké a svítí jak oči po pár lysohlávkách, druhé jsou naopak malé a chladné. To je mi otázka! A v tuto chvíli přichází na řadu hrdina dne. "Kdo seš jako?" "Hnědý trpaslík jméno mé." "Seš hvězda nebo planeta?" "Ani jedno." Ticho. Co si to dovoluje, hejsek. Ať si laskavě vybere. Planeta nebo hvězda. Nic mezi.
"A tak to jde dál a dál, vokálů prázdný vál."
"Tudíž instrumentál, řekl bych", zatímco led ve whisky tál.
"No možná. Akorát se v té skladbě jen tříská botou o čelo."
"Taky hudba, ne?"
Přihrádky nejsou přirozené! Možná pro některé částice, které mohou nabývat jen určité energiové stavy, ale sakra pro makro svět ne! Tu se to krásně slívá, vždyť kolikrát je cuvée lepší než samostatná odrůda. Pokud tvoříte, dělejte to tak, že vás to naplňuje, neřešte, kam se zařadíte. Někomu se to líbit bude, někomu ne. A prosím, prosím, prosím, nesklouzávejte ke předem danému klišé! Nebudu chodit kolem horké kaše (protože kaše miluju; pohankovou, jáhlovou, krupičnou, rýžovou... no prostě bych kolem ní nebloumala a sežrala bych ji) - slyšela jsem jednu kapelu, hraje skvěle a přestože by se dala zařadit do několika hudebních žánrů, má svůj zvuk a je svá. Líbí se mi. A tak jsem se koukla na klip a hle! Najednou to nebyla ta nenasytná indigová s příměsí tmavě modré a odlesky do zelena, se skrytým třpytem čerstvých střepů a dozvukem dva a půl kilometrů vzdáleného hromu, jaká mě pohlcovala při jejím poslechu. Ne. Byla to fialová. Fialová tak, jak by ji každý čekal. A tak se na tu chvilku kapelka zařadila ke všem dalším fialovým. Sledovala jsem ty prvoplánové záběry, tu a tam levnější než rohlík a kroutila hlavou, jako když se při opravování písemek dočtu, že výsledná hmotnost bílého trpaslíka je deset hmotností Slunce (to je cháska ti studenti, nepřemýšlejí nad výsledkem.) Škoda.
Ještěže se dá ten júťůb vypnout, nasadit sluchátka a lítat v tom indigovém hábitu v údolích mezi horami, dychtivých po delších dnech. A tak, když tvoříte nebo dokonce děláte vědu, vykašlete se na to, jak by se co mělo dělat. Máte-li nápad, váš, vlastní, originální, který vám pomůže se dobrat k tomu, co potřebujete (ať už je to píseň, socha, vědecký objev nebo nová příchuť makronky) jděte za ním! Vyjde to nebo ne. Ale nepodepisujte se pod něco, za čím si nebudete stát jen proto, že se to po vás chce nebo to tak dělají ostatní. Prostě ne!
Jedna (mnou) neškatulkovatelná kapela, The Gathering a jedno z netradičních alb...
Žádné komentáře:
Okomentovat