pátek 17. října 2014

Let - část V


Pomalu otevřela oči. Ještě spal. Vše kolem bylo obaleno v odstínech fialové a modré. Slunce muselo každou chvíli vyjít. Klidně oddechoval. Ráda by se jej dotkla a zároveň jej nechtěla probudit. Přitiskla se k němu blíže a pohledem se procházela po kopcích, které se před nimi rozkládaly... Moře. Zkamenělé moře. Tak po těchto vlnách v noci pluli. Bolela ji záda, ale byla za to kupodivu ráda. Ucítila, jak ji hladí po vlasech. Pomalu k němu otočila tvář. Oba se na sebe usmáli a nespustili ze sebe oči. Díval se na ni jinak než předchozí dny. Prohlížel si její tvář, brouzdal od hustých řas, přes pár vrásek u očí, až po kořínky jejich vlasů. Tak moc jej chtěla políbit, ale zároveň nenarušit ten jemný okamžik. Jemný v barvách, jemný v detailech. Ucítila teplo. Vycházelo Slunce. Posadila se, pokrčila nohy a zahleděla se na ten tichý východ. "Co je tedy smyslem?" zašeptal. Hlas měl hlubší, bylo to tím ránem. Podívala se na něj. "Říká se, že láska." "Co si myslíš Ty?" "Docela s tím souhlasím. Možná to je tou naší funkcí v těle vesmíru," usmála se. Její usměv jej fascinoval, bylo to na něm vidět. Koukala se na něj, unavená a rozcuchaná. Byla nádherná. Ten moment si zapamatoval. "A tím myslím lásku všeobecně," pokračovala. Skočil jí do řeči: "K lidem blízkým i těm vzdáleným, i k tomu, čemu se věnuješ." "A k sobě sama," dodala. "Co si myslíš Ty?" opět si k němu lehla, položila dlaň i obličej na jeho hrudník. Tělem ji projela elektrizující vlna. Natočil se k ní. "Mám na to úplně stejný pohled. Jedním slovem láska," bylo vidět, že jeho mužské ego trošku ztratilo balanc. I když to myslel vážně, těžko se mu to říkalo nahlas. "Lidé na ni zapomínají. Myslí si, že láska má jen určitou formu. A často ji považují pouze za tu partnerskou nebo k dětem." Na chvíli se odmlčel. Znovu si začal hrát s jejími vlasy. "Každý si zaslouží respekt. A příroda především." "Přesně tak. Lidé to docela ignorují. Je jim to potřeba připomínat," zlehka přikyvovala. "Třeba tím, že jim ukážeš, jak fascinující je noční obloha," mrknul na ni a pohledem dál cestoval po její tváři. "Nebo kolik krásy se schovává v jednom jediném obláčku," zašvitořila s úsměvem šestiletého dítěte. Jako kdyby poprvé dostalo jedničku do sešitku. Taková holčička to najednou byla. Chytila jej za ruku a pomalu zavřela oči. Znovu usnuli. 

Východ Slunce na Zabriskie Point, Death Valley, USA

Vrátili se k autu. Celou cestu obdivovali krajinu. Měnila barvy podle toho, jak vysoko nad obzorem se Slunce nacházelo. Když nastartovali, Lenka hrdě pronesla: "Mám hlad. Ale obrovský." "Tak v tom případě by to chtělo dobrou snídani." Dojeli do nedalekého podniku, který byl obklopen kempy. Číšnice byla neskutečně milá. Starší černoška se vším všudy, vypadala jak domácí, která chovala kocoura Toma. Lenka by se vůbec nedivila, kdyby kolem stolu proběhnul Jerry. "Tak co si dá náš páreček?" Lenka se uchichtla, on s úsměvem sklopil oči a opřel se o dřevěné opěradlo židle. "Já to vždycky poznám. Nechte mě hádat! Jste na líbánkách, že ano?" Lenka se na něj zazubila a zvedla levé obočí. Poté se podívala na číšnici. "Ano, přesně tak. Jsme konečně na líbánkách." On zareagoval velmi rychle. "A moc si je užíváme." "Tak v tom případě si zasloužíte tu nejlepší snídani." Objednali si a zanedlouho jim byla donesena typická americká snídaně. "No, já si jen tak říkám, jestli vy mě nešulíte. Kdepak máte prstýnky?" uculovala se číšnice šibalsky. Ještě by to chtělo vyčuhujícího Toma zpoza její sukně, pomyslela si Lenka. "Museli jsme si je nechat upravit. Vzali jsme se spontánně," perfektně to zakamufloval. "Takže se nekonala žádná velká svatba?" pronesla zklamaně. "Ne," s trochou lítostí špitla Lenka. "Chtěli jsme totiž ten okamžik prožít hlavně spolu." Oči jí v tu chíli zářily. "A kde jste se vzali?" "No..." Zrovna ji zavolali z kuchyně. "Vrátím se holubičky, vydržte." Lenka se k němu naklonila blíže. "Ve vesmíru." "Cože?" "Já bych se jednou chtěla vzít ve vesmíru." Překvapeně na ni koukal. Je pravda, že lety tam nahoru budou v brzké budoucnosti docela dostupné, ale i tak jej překvapila. "Myslím to vážně. Nebo alespoň někde nahoře. A to doslova, buď na vrcholku hory, nebo v balónu, nebo..." "Při skoku padákem." "Ha! To je nápad!" Celou snídani vymýšleli nejrůznější scénáře, od možnosti osídlení Měsíce, přes výrobu ideálního salátu, až po koncept krádeže vody ze Středozemního moře. Zůstali v Údolí smrti ještě několik hodin. Zajeli se podívat na Racetrack Playa. Místo, kde se kameny samy hýbou. Fotili a vymýšleli teorie, proč se ty kusy hornin samy od sebe derou pouští. Nechyběla ani selfie. "Live alive!" Snažili se ty balvany i posunout, ale nějací turisté na ně začali křičet. S naprostým klidem jim odvětili, že jsou z geologického ústavu a že provádí výzkum. Nejprve jim to turisti věřili, ale po chvíli se oba přestali opět kontrolovat a začali se burcovat v tom, zda dokáží kameny snožmo přeskočit. Turisti opět začali vyhrožovat, že zavolají správu parku, a tak se raději sebrali a odjeli.  

Vydali se opět na cestu. Slunce se už začalo chýlit k opačnému konci obzoru. "Kdy se vracíš do Holandska?" "Na konci prázdnin. Chystáš se tam taky někdy?" "Zatím jsem o tom neuvažovala, ale vedoucí by ráda, abych do Holandska jela na stáž." Otočil se na ni. "To by bylo moc fajn. Rád bych Tě viděl." Lenka se usmála. Krajina opět ubíhala. Cesta byla rovná, nikde nikdo. V hlavě ji zněla Can´t Get You Out of My Head od Tori Amos. Milovala tu předělávku. Měla v sobě obrovskou sílu. Kouzlo prchavého okamžiku, přesně takového, který oba zrovna prožívali. Přestože jeli rychle, měla pocit, že se čas natahuje. V duchu se zasmála myšlence speciální teorie relativity v praxi. Kopce zase měnily barvu. Oranžověly, zatímco modré nebe jim dodávalo na ostrosti. Podívala se na něj. Sluneční paprsky prostupovaly jeho řasami, zastavovaly se na jeho tváři a některé dopadaly i na její hruď. Vzduch byl nasákly oranžovým světlem. Ohlédl se na ni. Už nedokázala odolat. Nebe se potajnu barvilo, kopce se zakulatily, někde napravo se cosi zablesklo. Pomalu se přiblížila k jeho obličeji. Byla tak blízko, ale nedotkla se jej. Cítila, že dýchá rychleji. Vnímala jen tu nekonečnou blízkost. Políbila jej. Trošku váhavě, jako nesmělá otázka. On se nebránil, naopak. Políbil ji zpět. Začali se vášnivě líbat. Vše umocňovala rychlost, kterou se řítili po rovné cestě. Kéž by nikdy nekončila. Pravou rukou sjela podél jeho stehna ke koleni. Chtěla se dotýkat jeho tváře. Odepnula si pás a prsty mu vjela do vlasů. Nedokázala přestat a on také ne. Cítila každý detail. Sluneční paprsky přeskakující z tváře na tvář, každou buňku jeho těla, každý dotek. Obrovský proud energie procházel oběma, byli jen oni dva. Nic jiného. Měla pocit, že ji celý okamžik pohltil, úplně ji ohlušil. Ten zvuk byl hlasitější čím dál tím víc. Uvědomila si, že přichází zprava, když v tom zničeho nic utichnul. Vznesla se... Letěla... Tak moc si to přeci přála.  

Ležela na zemi. Představovala si, že opět lítá. Tentokrát mezi jednotlivými stébly trávy. Slunce už bylo nízko a všimla si, jak na její dlaň vrhá stín malá zelená rostlinka. Vypadala jako deštníček. Pohledem kroužila mezi květy drobných žlutých kytiček, tam všude se proplétala, tam všude létala. Kolem se leskly střepy, vypadaly jak zrcátka. Viděla svou levou paži, připadala ji cizí. Nechápala, proč necítí ta ostrá sklíčka. Ty kusy skla se třpytily jak rampouchy během mrazivého rána. Pozorovala okolí. Stonky květin, stébla, pár kamínků. Připomínaly ji ty balvany z Údolí smrti. Cítila, že těžkne. Z ničeho nic začala během svého letu narážet do stonků neznámých květin. Nedokázala to ovládnout. Stín na její dlani se prodloužil a ztratil tvar. Slunce už téměř zapadlo, paprsek se posunul dál. Chtěla se jej ještě na chvíli dotknout, ale už nedokázala pohnout ani prsty. Cítila chlad... Stěží dýchala... Zdálo se jí, že dýchá neskutečně nahlas. Vždyť ji někdo musí slyšet. Copak ji nikdo nevidí? Copak ji on nevidí? 

Ne. Byl v té chvíli několik kilometrů pryč. Nevnímal rychlost, nevnímal ostré slunce, nevnímal, jak mu buší srdce. Nedokázal myslet. V duchu slyšel jen dva zvuky. Kliknutí pásu a troubení. Kliknutí pásu a troubení. Kliknutí pásu. Kliknutí pásu... Tupě zíral před sebe a jel. Nevšimnul si, že mu průvan vráží jednu facku za druhou. Že má pořezanou levou paži, že se z auta stal vrak. Cosi v něm se sevřelo a nedovolovalo mu uvědomit si, co se stalo. Jel. Nevěděl kam. 

Po několika hodinách ji našli. Rozbušilo se jí srdce, když ucítila lidský dotek. Položili ji na nosítka a nesli k vrtulníku. Celou dobu hleděla upřeně jedním směrem, nedokázala otočit hlavu. Neviděla jej. Neviděla ani jeho auto. Nebyl tam... V ten okamžik ji tělem projela největší bolest, jakou do té doby kdy pocítila. Nedokázala myslet. Někdo na ni mluvil. Nezajímalo ji to. Vznesli se. Nic necítila, nevnímala... Stále doufala, že jej uvidí stát poblíž cesty. Nebyl tam... Ticho se zařezávalo hlouběji. Lékař, který na ni mluvil, vypadal ustaraně. Neslyšela jej. Nechtěla slyšet, jak říká, že to přežije... Stále doufala. Nebyl tam... Věděla, že ji to bude bolet ještě víc, až si vše plně uvědomí. Věděla, že to v ní udusí veškeré naděje, veškeré sny... I tak ale cítila, že mu odpouští. Přirozeně a bez výčitek... Upřeně hleděla před sebe. V dálce viděla kopce, mezi kterými se vlnily útlé cestičky. Byly polité čokoládou, nořily se do tmy... Odpustila mu. Zavřela oči. Letěla.


Žádné komentáře:

Okomentovat