středa 15. října 2014

Let - část III

Předchozí části: Let - část I a Let - část II

Chvíli si ještě povídali, pak se odebrali zpět do klubu. Někdo tam hrál na kytaru. To snad ne. Lenka byla zmatená. Snaží se na ni udělat dojem? Byl to on, kdo na ni hrál. A hrál dobře. Lenka věděla, že další tajnou zbraní, kromě rozkazovacího způsobu, je kytara v chlapské ruce. Sundal ji a vrátil Martinovi. Řekl něco ve smyslu, že je dobrá, ať si ji klidně koupí. Přišel k Lence. Zadívala se na něj. Tmavší vlasy mu padaly do obličeje. Nechtěla se zamilovat. Věděla, že to nemá smysl. Nemá to smysl do budoucna. Už dlouho věděla, že velmi těžko najde partnera. Nedokázala být s někým, kdo neměl stejný pohled na život. Chtěla cestovat a předávat lidem cokoliv, co mohla. Tanec, astronomii, nadšení z života. Bylo velmi těžké takového člověka najít, který by s ní sdílel stejný sen. Tak se smířila s tím, že bude sama. O to víc si toho byla vědoma poslední rok. Jednou už takového člověka vedle sebe měla... Jak zvláštní slovo. "Měla." Nikoho nikdy nevlastnila a ani nechtěla. Nikdy by mu v ničem nebránila. A proto ten minulý čas. Měla... A tak přestala věřit na happy endy. Slýchávala: "Jsi mladá, on se někdo najde. Někdo lepší." Kecy. Jsou to bláboly.

Dívala se na něho. Nedokázala se v něm vyznat. Cítila se s ním hezky, přestože jej neznala. Nevěděla, jestli on se chce s ní jenom vyspat nebo jestli je mu vše jedno a prostě jen jedná přirozeně. Nevěděla to. "Nad čím přemýšlíš?" "Nad Tebou." Překvapeně zvednul obočí. "Raději nade mnou nepřemýšlej." "Prý studuješ meteorologii." "Jo jo, je to skvělá věc. Asi sis všimla těch fotek mraků." "Tohle ale není součástí tvého výzkumu, že?" "Ne, mraky miluju, tak si je fotím. Nefotíš si snad noční nebe?" "Fotím." "Tak vidíš." Jak může vědět, že jsem astrofyzička? Vždyť u toho předchozího hovoru nebyl.

Za dva dny se konala show. Lenka si uvědomovala, že je to nejkrásnější období v jejím životě. A ještě k tomu je obklopena přáteli. Po show se samozřejmě v mžiku rozjela afterpárty. Neočekávala od toho nic. On tam byl pochopitelně taky a Lenku neskutečně přitahoval. Byl si sám sebou jistý, ta černá košile mu neskutečně sekla, i když... černá košile sluší snad všem chlapům. Začínalo to v ní vřít. Opíral se o zeď a bavil se s nějakým mužem. Nemohla z něj spustit oči. Stála před ním, ve své sukýnce, nátělníku a košili uvázané pod prsa. Věděla, že tu noc něco podniknou. Přála si to. Ukončil hovor a přišel k ní. "Pojeďme pryč." Překvapilo ji, že s tím začal on. Vždy to byla ona, která přicházela s nápadem utéct. Kývla. Nikdo si nevšimnul, že odcházejí. Najednou cítila, že po dvou týdnech, měsících, po roce, bude opět volná. Bude lítat. Cítila, že konečně přichází ta chvíle, kdy nechá jednu část svého života odejít. 

Celou cestu se vášnivě bavili o hudbě. Ten borec byl neskutečný! Nejenže měl doktorát z meteorologie, ale v domácím Holandsku hrál ve dvou kapelách, několikrát s nimi zpívala dokonce i její milovaná Anneke! O víkendech vystupoval nebo zvučil. A občas i fotil, nejen mraky. Byl fascinující. Lenka mohla na něj vytáhnout svou škálu činností, ale nechtělo se jí. K čemu? "Díval jsem se na Tvé fotografické stránky." "Cože?" "Na svých tanečních webovkách máš přece odkaz i na svou foto stránku. Fakt krásné fotky, máš pro to cit." "No, nevím, nevím, technicky je tam spousta nedostatků." "To máš jedno, Gilmour taky nezahrál ty nejtěžší věci a jak jsou jeho sóla silná." "Jo, naprosto souhlasím. Třeba jeho sólo v Sorrow na koncertním Pulse. Je skvělé. No a samozřejmě Comfortably Numb..." "Orgasmus, co?" "Absolutní." 

Dojeli k moři. Na pláži nikdo nebyl, všude kolem pouze tma a létem zahřátý vzduch. Stáli tam, dva v podstatě neznámí lidé a usmívali se. Podívala se na něj. Vítr ji strhnul vlasy do obličeje. On je pomalu rukou odkryl. Lenka se jen usmívala, věděla, že to udělá. Znala se, opět tu byl ten pocit, kdy musí udělat něco neočekávaného. A zrovna s ním by to bylo fajn. Kéž to vše ale nechá plynout tak, jak má. Podívala se zpět na moře. Rozvázala si uzel na košili. Ohlédla se na něj, on se jen pousmál. Během chvilky byli polonazí. Nechtěla se svlékat úplně, on očividně taky ne. Oba vběhli do moře, ona pištěla, ráda si zakřičela, když mohla. Moře bylo chladnější, ale i tak se do něj vrhli. Plavali do černoty. Celou dobu se smáli, užívali si ten moment plný nečekaného. Existovala jen přítomnost, nic víc. Zastavila se, zvedla ruce a vzhlédla k nočnímu nebi. Cítila se šťastná. "To je nádhera! Hvězdy, tak mě tu holky opět máte," křičela ve svém rodném jazyce. On se jen tázavě a s úsměvem na ni díval. Dlaněmi čechral vodu. Otočila se na něj, přišla blíž a řekla: "Víš co je překrásné?" "Co?" "Svět!" rozmáchla rukama. "Podívej se nahoru! Každá z těch hvězd se jeví tak sama, ale není! Všechny tvoří obrovský komplex, galaxii. Jsou jak molekuly vody." Do dlaně nabrala vodu. "Vidíš, hromada molekul vody, kolik jich tam tak asi může být?" Zvedla paži a nechala vodu stéct po své dlani, předloktí, až k hrudníku. Zlehka se ponořila a vytáhla písek. Držela jej ve své malé pěstičce. Směs písku a vody ji protékala skrz prsty, líbilo se jí to.  "Vidíš, jednotlivá zrnka jsou... vlastně nevidíš, je tma. Dej mi ruku." Vložila mu písek do dlaně. "Cítíš? Tolik zrníček." Prstem roztírala písek po jeho dlani. "Cítíš každé z nich. Jedno zrníčko je křemen, druhé třeba živec, jiné zase něco jiného. Ale tvoří jeden velký komplex. Jsou jak lidi. Ne. My jsme jak zrnka písku. Jak hvězdy. Sami a přitom jsme všichni spolu." Nechala se opět unést. V ten moment to nevadilo. Lidé ji říkali, že občas moc mluví a vypadá jak blázen. Bylo ji to šumák. Ať si každý myslí, co chce. Je šťastná. Ciao lidi. Podívala se na něj, měl mokré vlasy. Odrazila se a skočila po zádech do vody. Vznášela se v oceánu. Viděla Mléčnou dráhu. Měla pocit, že ji každá z těch molekul vody drží, jako kdyby byla na rockovém koncertě. Cítila tu škálu, to obrovské spektrum rozměrů světa. Od nejmenších částeček, které ji samotnou tvoří, až po ty největší, jejichž je součástí.

Po chvíli se vrátili. Mokří doklopýtali na pláž. Smáli se, ani nevěděli čemu. "Aaaa, tak to bylo něco. Ty jo, hlavně se musíme obléct do suchého." Měl pravdu, takhle nemohli zůstat. Lenka byla z vody ještě zadýchaná a příjemně unavená. Najednou ji pláž připomněla Santa Barbaru. Úsměv se na chvíli vytratil. "Půjdu se převléct do auta." "Jasně, já se obleču tady," zkusila se pousmát, zatímco on už mířil k autu. Do hlavy se ji opět vkradly vzpomínky. Jízda po Golden Gate Bridge, směr Lickova observatoř, na pozadí With or Without You. Jak ironické... Začala přešlapovat na místě. Byla zmatená. Proč jen se ji vše připomnělo? Sundala si mokré kalhotky a oblékla se do suchého oblečení. Stála zády k moři. Ohlédla se. Byl tam. Stál před ní tak, jak jej viděla naposledy. Muž, který ji před více než rokem ukázal, jak fascinující život ve dvou může být, muž, který kdyby ji zavolal, že změnil názor, tak by všeho nechala a nasedla na první letadlo. Muž, se kterým se ze čtverců stávaly krychle, z kruhů podstavy různorodých předmětů. Vše s ním získávalo nový rozměr. Stál tam, díval se na ni. Byl nádherný. Věděla, že už je na čase jej nechat jít. V ten okamžik, kdy stála sama na pláži, jej viděla zcela živě. Vrhkly ji do očí slzy. Chtěla jej obejmout, tak moc... Na chvíli si představila, že oba zvedli hlavu a počítali letadla na nočním nebi. Usmál se na ni. Bože, co by za to dala, aby s ním mohla být... Vždyť ho znala. Věděla na co myslí, věděla, co mu udělá radost, znala jeho tělo. Představa, že už jej nikdy neuvidí, ji ničila. Už rok. Věděla, že se musí od něj odstřihnout. Jako když malé dítě pustí z ručky nafukovací balónek. Taky pláče a natahuje se pro něj. Ale balónek letí. Potřebuje letět... Pomalu začala couvat. Stál tam, stále se usmíval, bylo tak těžké od něj odejít, ale musela. Když on odešel, musí i ona. Couvala a v duchu se s ním loučila. Tolikrát se o to snažila, ale nikdy se jí to nepovedlo. Dnes ano. Proto i tolik plakala, uvědomovala si zároveň nekonečnou tíhu i budoucí lehkost konce. Odcházela z pláže, nedýchala, jen ji tekly slzy. Sedla do auta, bylo ticho. Vyrazili. Čím více se od pláže vzdalovali, tím klidnější byla. Cítila, jak je od něj dál a dál. "Jsi v pohodě?" "Ano. Jsem." Vyjeli na dálnici, otevřela okno. Vzduch ji hladil po tváři, voněl. Dýchalo se jí lépe. Byla volná.  

Pokračování zde: Let - část IV

Žádné komentáře:

Okomentovat