Básníkům

potkala ty tři náhle,
opodál kamna stěží hřála,
každý přeci po letu prahne,
tu noc básníků múzou se stala.

Let - část V

Předchozí části: Let - část I, Let - část II, Let - část III a Let - část IV

Pomalu otevřela oči. Ještě spal. Vše kolem bylo obaleno v odstínech fialové a modré. Slunce muselo každou chvíli vyjít. Klidně oddechoval. Ráda by se jej dotkla a zároveň jej nechtěla probudit. Přitiskla se k němu blíže a pohledem se procházela po kopcích, které se před nimi rozkládaly... Moře. Zkamenělé moře. Tak po těchto vlnách v noci pluli. Bolela ji záda, ale byla za to kupodivu ráda. Ucítila, jak ji hladí po vlasech. Pomalu k němu otočila tvář. Oba se na sebe usmáli a nespustili ze sebe oči. Díval se na ni jinak než předchozí dny. Prohlížel si její tvář, brouzdal od hustých řas, přes pár vrásek u očí, až po kořínky jejich vlasů. Tak moc jej chtěla políbit, ale zároveň nenarušit ten jemný okamžik. Jemný v barvách, jemný v detailech. Ucítila teplo. Vycházelo Slunce. Posadila se, pokrčila nohy a zahleděla se na ten tichý východ. "Co je tedy smyslem?" zašeptal. Hlas měl hlubší, bylo to tím ránem. Podívala se na něj. "Říká se, že láska." "Co si myslíš Ty?" "Docela s tím souhlasím. Možná to je tou naší funkcí v těle vesmíru," usmála se. Její usměv jej fascinoval, bylo to na něm vidět. Koukala se na něj, unavená a rozcuchaná. Byla nádherná. Ten moment si zapamatoval. "A tím myslím lásku všeobecně," pokračovala. Skočil jí do řeči: "K lidem blízkým i těm vzdáleným, i k tomu, čemu se věnuješ." "A k sobě sama," dodala. "Co si myslíš Ty?" opět si k němu lehla, položila dlaň i obličej na jeho hrudník. Tělem ji projela elektrizující vlna. Natočil se k ní. "Mám na to úplně stejný pohled. Jedním slovem láska," bylo vidět, že jeho mužské ego trošku ztratilo balanc. I když to myslel vážně, těžko se mu to říkalo nahlas. "Lidé na ni zapomínají. Myslí si, že láska má jen určitou formu. A často ji považují pouze za tu partnerskou nebo k dětem." Na chvíli se odmlčel. Znovu si začal hrát s jejími vlasy. "Každý si zaslouží respekt. A příroda především." "Přesně tak. Lidé to docela ignorují. Je jim to potřeba připomínat," zlehka přikyvovala. "Třeba tím, že jim ukážeš, jak fascinující je noční obloha," mrknul na ni a pohledem dál cestoval po její tváři. "Nebo kolik krásy se schovává v jednom jediném obláčku," zašvitořila s úsměvem šestiletého dítěte. Jako kdyby poprvé dostalo jedničku do sešitku. Taková holčička to najednou byla. Chytila jej za ruku a pomalu zavřela oči. Znovu usnuli. 

Východ Slunce na Zabriskie Point, Death Valley, USA

Vrátili se k autu. Celou cestu obdivovali krajinu. Měnila barvy podle toho, jak vysoko nad obzorem se Slunce nacházelo. Když nastartovali, Lenka hrdě pronesla: "Mám hlad. Ale obrovský." "Tak v tom případě by to chtělo dobrou snídani." Dojeli do nedalekého podniku, který byl obklopen kempy. Číšnice byla neskutečně milá. Starší černoška se vším všudy, vypadala jak domácí, která chovala kocoura Toma. Lenka by se vůbec nedivila, kdyby kolem stolu proběhnul Jerry. "Tak co si dá náš páreček?" Lenka se uchichtla, on s úsměvem sklopil oči a opřel se o dřevěné opěradlo židle. "Já to vždycky poznám. Nechte mě hádat! Jste na líbánkách, že ano?" Lenka se na něj zazubila a zvedla levé obočí. Poté se podívala na číšnici. "Ano, přesně tak. Jsme konečně na líbánkách." On zareagoval velmi rychle. "A moc si je užíváme." "Tak v tom případě si zasloužíte tu nejlepší snídani." Objednali si a zanedlouho jim byla donesena typická americká snídaně. "No, já si jen tak říkám, jestli vy mě nešulíte. Kdepak máte prstýnky?" uculovala se číšnice šibalsky. Ještě by to chtělo vyčuhujícího Toma zpoza její sukně, pomyslela si Lenka. "Museli jsme si je nechat upravit. Vzali jsme se spontánně," perfektně to zakamufloval. "Takže se nekonala žádná velká svatba?" pronesla zklamaně. "Ne," s trochou lítostí špitla Lenka. "Chtěli jsme totiž ten okamžik prožít hlavně spolu." Oči jí v tu chíli zářily. "A kde jste se vzali?" "No..." Zrovna ji zavolali z kuchyně. "Vrátím se holubičky, vydržte." Lenka se k němu naklonila blíže. "Ve vesmíru." "Cože?" "Já bych se jednou chtěla vzít ve vesmíru." Překvapeně na ni koukal. Je pravda, že lety tam nahoru budou v brzké budoucnosti docela dostupné, ale i tak jej překvapila. "Myslím to vážně. Nebo alespoň někde nahoře. A to doslova, buď na vrcholku hory, nebo v balónu, nebo..." "Při skoku padákem." "Ha! To je nápad!" Celou snídani vymýšleli nejrůznější scénáře, od možnosti osídlení Měsíce, přes výrobu ideálního salátu, až po koncept krádeže vody ze Středozemního moře. Zůstali v Údolí smrti ještě několik hodin. Zajeli se podívat na Racetrack Playa. Místo, kde se kameny samy hýbou. Fotili a vymýšleli teorie, proč se ty kusy hornin samy od sebe derou pouští. Nechyběla ani selfie. "Live alive!" Snažili se ty balvany i posunout, ale nějací turisté na ně začali křičet. S naprostým klidem jim odvětili, že jsou z geologického ústavu a že provádí výzkum. Nejprve jim to turisti věřili, ale po chvíli se oba přestali opět kontrolovat a začali se burcovat v tom, zda dokáží kameny snožmo přeskočit. Turisti opět začali vyhrožovat, že zavolají správu parku, a tak se raději sebrali a odjeli.  

Vydali se opět na cestu. Slunce se už začalo chýlit k opačnému konci obzoru. "Kdy se vracíš do Holandska?" "Na konci prázdnin. Chystáš se tam taky někdy?" "Zatím jsem o tom neuvažovala, ale vedoucí by ráda, abych do Holandska jela na stáž." Otočil se na ni. "To by bylo moc fajn. Rád bych Tě viděl." Lenka se usmála. Krajina opět ubíhala. Cesta byla rovná, nikde nikdo. V hlavě ji zněla Can´t Get You Out of My Head od Tori Amos. Milovala tu předělávku. Měla v sobě obrovskou sílu. Kouzlo prchavého okamžiku, přesně takového, který oba zrovna prožívali. Přestože jeli rychle, měla pocit, že se čas natahuje. V duchu se zasmála myšlence speciální teorie relativity v praxi. Kopce zase měnily barvu. Oranžověly, zatímco modré nebe jim dodávalo na ostrosti. Podívala se na něj. Sluneční paprsky prostupovaly jeho řasami, zastavovaly se na jeho tváři a některé dopadaly i na její hruď. Vzduch byl nasákly oranžovým světlem. Ohlédl se na ni. Už nedokázala odolat. Nebe se potajnu barvilo, kopce se zakulatily, někde napravo se cosi zablesklo. Pomalu se přiblížila k jeho obličeji. Byla tak blízko, ale nedotkla se jej. Cítila, že dýchá rychleji. Vnímala jen tu nekonečnou blízkost. Políbila jej. Trošku váhavě, jako nesmělá otázka. On se nebránil, naopak. Políbil ji zpět. Začali se vášnivě líbat. Vše umocňovala rychlost, kterou se řítili po rovné cestě. Kéž by nikdy nekončila. Pravou rukou sjela podél jeho stehna ke koleni. Chtěla se dotýkat jeho tváře. Odepnula si pás a prsty mu vjela do vlasů. Nedokázala přestat a on také ne. Cítila každý detail. Sluneční paprsky přeskakující z tváře na tvář, každou buňku jeho těla, každý dotek. Obrovský proud energie procházel oběma, byli jen oni dva. Nic jiného. Měla pocit, že ji celý okamžik pohltil, úplně ji ohlušil. Ten zvuk byl hlasitější čím dál tím víc. Uvědomila si, že přichází zprava, když v tom zničeho nic utichnul. Vznesla se... Letěla... Tak moc si to přeci přála.  

Ležela na zemi. Představovala si, že opět lítá. Tentokrát mezi jednotlivými stébly trávy. Slunce už bylo nízko a všimla si, jak na její dlaň vrhá stín malá zelená rostlinka. Vypadala jako deštníček. Pohledem kroužila mezi květy drobných žlutých kytiček, tam všude se proplétala, tam všude létala. Kolem se leskly střepy, vypadaly jak zrcátka. Viděla svou levou paži, připadala ji cizí. Nechápala, proč necítí ta ostrá sklíčka. Ty kusy skla se třpytily jak rampouchy během mrazivého rána. Pozorovala okolí. Stonky květin, stébla, pár kamínků. Připomínaly ji ty balvany z Údolí smrti. Cítila, že těžkne. Z ničeho nic začala během svého letu narážet do stonků neznámých květin. Nedokázala to ovládnout. Stín na její dlani se prodloužil a ztratil tvar. Slunce už téměř zapadlo, paprsek se posunul dál. Chtěla se jej ještě na chvíli dotknout, ale už nedokázala pohnout ani prsty. Cítila chlad... Stěží dýchala... Zdálo se jí, že dýchá neskutečně nahlas. Vždyť ji někdo musí slyšet. Copak ji nikdo nevidí? Copak ji on nevidí? 

Ne. Byl v té chvíli několik kilometrů pryč. Nevnímal rychlost, nevnímal ostré slunce, nevnímal, jak mu buší srdce. Nedokázal myslet. V duchu slyšel jen dva zvuky. Kliknutí pásu a troubení. Kliknutí pásu a troubení. Kliknutí pásu. Kliknutí pásu... Tupě zíral před sebe a jel. Nevšimnul si, že mu průvan vráží jednu facku za druhou. Že má pořezanou levou paži, že se z auta stal vrak. Cosi v něm se sevřelo a nedovolovalo mu uvědomit si, co se stalo. Jel. Nevěděl kam. 

Po několika hodinách ji našli. Rozbušilo se jí srdce, když ucítila lidský dotek. Položili ji na nosítka a nesli k vrtulníku. Celou dobu hleděla upřeně jedním směrem, nedokázala otočit hlavu. Neviděla jej. Neviděla ani jeho auto. Nebyl tam... V ten okamžik ji tělem projela největší bolest, jakou do té doby kdy pocítila. Nedokázala myslet. Někdo na ni mluvil. Nezajímalo ji to. Vznesli se. Nic necítila, nevnímala... Stále doufala, že jej uvidí stát poblíž cesty. Nebyl tam... Ticho se zařezávalo hlouběji. Lékař, který na ni mluvil, vypadal ustaraně. Neslyšela jej. Nechtěla slyšet, jak říká, že to přežije... Stále doufala. Nebyl tam... Věděla, že ji to bude bolet ještě víc, až si vše plně uvědomí. Věděla, že to v ní udusí veškeré naděje, veškeré sny... I tak ale cítila, že mu odpouští. Přirozeně a bez výčitek... Upřeně hleděla před sebe. V dálce viděla kopce, mezi kterými se vlnily útlé cestičky. Byly polité čokoládou, nořily se do tmy... Odpustila mu. Zavřela oči. Letěla.

Let - část IV

Předchozí části: Let - část I, Let - část II a Let - část III

Jeli. Jeli rychle, měla rychlost ráda. "Kam jedeme?" "Upřímně? Nevím." Usmála se. To je přesně ono. Jet a nevědět kam. Kolikrát to už udělala a jak skvěle ji bylo. Konečně se cítila sama sebou. Podívala se na něj: "Co Tě fascinuje na hudbě?" Chvíli přemýšlel. "Ta obrovská škála toho, co můžeš sdělit. Někdo to umí namalovat, mě přijde přirozené to zahrát." "Jsou to docela intimní zpovědi co?" "Asi by to tak mělo být. My to tak máme, ale ne všichni to tak berou." "Jak to myslíš?" "No někteří se hudbou živí tak, že skládají jen podle toho, co se po nich chce slyšet." "Jasně. Asi je to tak v každém oboru." Skrčila si nohy a dala je na palubní desku. "Nemáš tady náhodou nějaké své cd?" "Hej, kéž by, mám je všechny doma." "Kde to je doma?" "V Holandsku." "Jéj, tam je nádherně!" "Tys tam byla?" "Jo jo, třikrát. Jednou jsem tam byla dokonce 5 týdnů. Úplně jsem se do té země zamilovala. Lidi jsou skvělí!" "Taky to tam mám rád. Škoda, že tam nejsou hory." "Tak na druhou stranu, pořád je to Evropa, všechno je blízko." "To je pravda. Ty chceš zůstat v Česku?" "Nevím. Kolem mě je spousta milých lidí, ale obecně ta česká mentalita je... No jak to popsat. Češi soudí ostatní, aniž by pořádně o nich něco věděli. Tak například. Jednou jsem táhla těžký kufr po náměstí, bylo asi osm ráno. Samozřejmě to hrkalo na těch dlažebních kostkách, ale musela jsem se dostat na nádraží. Nějaký pán, který šel naproti, po mě vyjel, co si o sobě myslím, dělat takový randál po ránu. A že kdo ví, odkud jdu, beztak jsem nějaká coura. Ano, měla jsem na tvářích ještě zbytky třpytek z předešlého dne, kdy jsem v tom městě vystupovala." "Cos mu řekla?" "Tak nejprve jsem jej pozdravila. A pak něco ve smyslu, že se velmi omlouvám, ale že musím stihnout ranní vlak, že mám kufr velmi těžký a není nikdo, kdo by mi s ním pomohl. A že určitě budu vděčná za jeho pomoc." Zasmál se: "Co on na to?" "Něco zamumlal a pokračoval v cestě. A to je jen malá ukázka. Češi by se nejradši jmenovali Vímevšeanavšeprávomáme." Zadívala se z okna a pak pokračovala: "Nebo když někdo něco provede, tak místo toho, aby se třeba omluvil nebo se dohodnul na řešení, tak hází špínu na ostatní. Klasika. Proboha! Vždyť se chovají jak burani!" Rozčílila se. Vždycky se tak rozohnila, když přemýšlela nad lidmi. "Tak samozřejmě ne všichni takoví jsou. Naopak si myslím, že v jádru jsou všichni moc fajn a milí, ale tak nějak zvláštně trpí komplexem zahnaného kohouta do rohu." "Co to je za komplex?" "No... to jsem si teď vymyslela," zasmála se. "Ale představ si rozkvokaného kohouta, co dělá, když je zahnán do rohu. No vyvádí jak pominutý. Kvoká, kykyryká, až z toho chudák pelichá. Místo toho, aby se na chvíli zastavil, zvedl zobák a dohodnul se na řešení." Podíval se na ni. "To je blbost," vybuchnul smíchy. 

Krajina se postupně měnila. Měnila se struktura okolních kopců. Předtím byly posety oválnými balvany, ležely tam jako kulaté oblázky z moře, akorát byly tak stokrát větší. Nyní byly kopce o něco špičatější, vypadaly, jako by po nich nedávno tekla voda. Lence to přípomínalo Údolí smrti, které už relativně dobře znala. Podle doby, jakou už jeli, by se dokonce o něj mohlo jednat. Milovala tu krajinu, byla dechberoucí a plná překvapení. Zastavili na kraji silnice a vystoupili z auta. Otevřený prostor, nekonečno. Mlčeli... Ve vzduchu se vznášelo tajemno. Tajemno, které přináší více otázek a to v rozměrech, ve kterých by člověka normálně nenapadlo uvažovat. Cítila stejné napětí, jako když poprvé uslyšela Echoes nebo Set the Controls for the Heart of the Sun. Postupně, jak se oči přizpůsobovaly na tmu, začali oba vnímat krajinu kolem sebe. Rovná plocha, ze které se tyčily vysoké kopce. Bylo jasno, ale foukal silný vítr. Přišel k ní a ukázal směrem dopředu. Před nimi se rozprostírala cesta, po které přijeli. Na jejím samotném konci, tam, kam až dohlédli, pokračovala jiná cesta. Nebeská. Mléčna dráha. Byl to fascinující pohled. Opět nový rozměr. Tam, kde se zdá, že cesta končí, tak se napojuje jiná. Jen je potřeba zvednou hlavu o něco výše. Fascinovaně se na něj podívala. Vnímala, že se usmívá. Byl to vzácný okamžik.

Aniž by promluvili, vydali se ke kopcům. Jen tak, bez ničeho. Co by přece potřebovali? Vítr byl silný, kontrast k čistému a nehybnému nebi. Nevnímali lidský svět, vnímali realitu. A tou byla ještě stále rozpálená země pod nohama, nekonečný prostor kolem nich, nad i pod nimi, ticho a zároveň hukot větru. Došli ke kopci a bez váhání, ve tmě, začali stoupat nahoru. V okolí se nenacházela snad jediná rostlinka, jen kameny. Měla pocit, že vidí jejich barvu. Možná si to vsugerovala, přeci jenom tu krajinu velmi dobře znala. Kolem se povalovaly červené, černé i zelené horniny. Šplhali stále vzhůru. Vystoupali až úplně nahoru. V ten okamžik zavál ještě silnější vichr. On ji bez váhaní chytil, aby neupadla. Před nimi se rozkládala okouzlující krajina. Drobné kopce, jeden na druhém. Některé byly pruhované, jiné se zdály být polité čokoládou. Opět se na sebe podívali. Tenhle pocit dlouho nezažila. Nikdy by ji nenapadlo, že by jej mohla někdy opět zažít. A přeci byl tu. Akce a reakce. Ještě před několika hodinami se v duchu rozloučila s člověkem, který pro ni byl ten jediný a pravý, ten, se kterým si rozumí beze slov. A najednou se dívala do tváře na první pohled neznámému člověku a zároveň věděla, že jej někde v hloubi moc dobře zná. Měl v sobě to, co se rozprotíralo přímo nad jejich hlavami. Spojovala je neviditelná nit, celá síť nitek, nemuseli nic říkat. Zhluboka se nadechla. Údolí smrti. Jak paradoxní. Byla živá a uvědomovala si to se vším všudy. V hlavě ji zněla Careful with that Axe Eugene. Chtěla poznat každý kout té tajemství plné krajiny. Rozběhli se dolů. Měla pocit, že letí. Tak ráda lítala. Jednotlivé kopce byly opravdu naskládány jeden na druhém, jen úzká cestička se mezi nimi vlnila. Mohla se těch jednotlivých kopců dotýkat. A taky to dělala. Pomalu se procházeli v tom pískovcovém bludišti. Chtěli se ztratit.

Kdo ví, jak dlouho šli. Oba dva ale stále zvedali hlavu vzhůru. Nebe bylo doslova hluboké. Lenka si lehla na jeden z kopců. On stál a stále se díval vzhůru. Poté si lehnul k ní. Promluvila. Spokojeně. "Ztratila jsem se." Pootočil k ní hlavu. Cítila, že na chvilku znervózněl. Možná to bylo tím, že to, co řekla: "Im lost," si mohl vyložit i jinak. V angličtině to má i osobnější význam. "Ve hvězdách," usmála se. "Ta obloha je tak jasná, že neumím najít snad jediné souhvězdí. A to je moc dobře." Položil hlavu zpět a zahleděl se do nebe. "Víš, líbilo se mi, co jsi říkala, když jsme plavali v moři. O těch hvězdách. Že vypadají samy, ale přitom jsou všechny spolu. Ty jsi astrofyzička, tak mě klidně oprav, ale je pravda, že takových galaxií, jako je naše, je několik set miliard ve vesmíru?" "Dalo by se říct, ano. A to ale mluvíme o vesmíru, který dokážeme pozorovat. Určitě bude mnohem větší." "To je prostě šílené. Každá z těch několika set miliard galaxií má několik, co já vím, set miliard hvězd a kolem každé se nacházejí planety? A to je jenom část vesmíru, který vidíme? Proč nevidíme ten zbytek?" "Protože ty vzdálenější části jsou tak hodně daleko, že světlo z nich k nám ještě nedoletělo." "Neskutečné." Byl oblohou přímo pohlcen. "Někdy si říkám, jestli nejsme jen takovými malými bakteriemi ve vesmíru, které mají plnit nějaký skrytý úkol," pokračoval. "Jak to myslíš?" "Vem si, jaké to je třeba pro nějaké bakterie, co má člověk ve střevech. Pro ně je celý vesmír naše tělo. Nemají šanci pochopit naše myšlení. Prostě nemají. Ale plní pro nás důležitou funkci. A jejich smyslem života je pouze žít." Lenku ta myšlenka fascinovala. "Myslíš tím, že bychom byli součástí nějakého mnohonásobně většího "těla", jehož myšlení nemáme šanci pochopit?" "A proč ne?" Lenka se zamyslela. Jako vědec chtěla odpovědět nějakou typickou, trapnou, frází o důkazech, ale on ji předběhnul. "Důkaz nedostaneš. Představ si, že bys těm svým bakteriím chtěla dát o sobě vědět. Vysvětlit jim smysl jejich života. Uměla bys to?" "Ne, protože by to nepochopily." "A stejně tak my nechápeme, co se to kolem nás děje a čeho jsme součástí." "Je to trochu děsivé, ale... Co když to tak je?" "Ok, teď mě napadla jedna věc. Co uděláš, když se Ti nějaké ty bakterie rozmnoží nebo začnou tropit neplechu?" "Tak asi nejrychleji zabere nějaký ten prášek." "Jo, přesně. A to je pro ně zásah vyšší moci." "Takže já jsem pro ně takový Bůh, co?" zasmála se Lenka. "No jasně! A vem si, na Zemi už byl v minulosti několikrát vyhuben život." "Jo, to si taky myslím. Země se jednou naštve a nechá bouchnout Yellowstone." "Kdo ví, čím je to řízeno." "Teď mě napadlo, že pokud bych já pro bakterie byla Bůh, nebo používejme raději slovo Vyšší princip, tak by ty bakterie mohly docela slušně věřit v panteismus. Nebo v mém těle tedy... leninismus," vybuchla smíchy. "No. To je taky možnost," smál se.

Hleděli na oblohu. V těhle momentech byla Lenka nejšťastnější. Neměla nic, nic ani nepotřebovala. Jen plula mezi hvězdami. Vždy ji zachvátil pocit naprosté pokory, uvědomovala si totiž, že leží na zemi, na planetě Zemi, a že se nachází na Sluncem neosvětlené polokouli. Proto hledí do vesmíru. Viděla Mléčnou dráhu, naši Galaxii pěkně z boku a ty ostatní hvězdy, co se nacházely kolem a neležely přímo v pásu, byly určitě mnohem blíže než většina z těch, co tvořila to rozcákané nebeské mléko. Vnímala celou Galaxii ve všech třech prostorových rozměrech, věděla, kde se nachází i další vzdálené galaxie... Síť. Obrovská síť... Cítila, jak Slunce osvětluje Zemi kdesi za jejími zády. Celé tělo ji zaplavila hluboká pokora. Přestože země hřála, vítr odebíral teplo a tudíž ji byla zima. Lehla si k němu blíže. Obejmul ji kolem ramen a ona položila svou hlavu na jeho hruď. Dívali se spolu na vzdálené světy. Někde uprostřed pouště mezi kopci... Vítr je kolébal. Měli pocit, že stačí málo a odtrhnou se od země a poletí vstříc otevřenému nebi. A taky to tak bylo.  

Zabriskie Point, Death Valley, USA, duben 2014

Poslední část zde: Let - část V

Cestou na letiště

Jedu směrem do Prahy, na letiště, směr Lisabon. Minule tam bylo překrásně... Konečně zase svítí slunce, všechno se hned zdá být krásnější. Projeli jsme kolem pána, který zřejmě asfaltoval kus cesty. Odpočíval opřený o obrubník. Za ním se rozprostíralo jezero, lemované vrbami. Nádherná scenérie. Člověk si až říká, zda vnější svět není jen obrazem toho vnitřního.. Možná to funguje oběma směry... určitě ano, protože ještě před pár dny bylo venku fakt škaredě. Na obloze se opět prohánějí mraky. Pár kouzelných altocumulů lenticularis a několik desítek rychle se pohybujících stratokumulů. Nevíte, jak vypadá stratocumulus? Tak si tedy představte, že utrhnete kousek vaty. No tak takhle. Venku musí být větrno, protože se pohybují dost rychle. Že by závodili? Jakpak se vlastně jmenují? Stratokumulus je jasný. A dál? Hm... Stratocumulus proudus.. nebo... Stratocumulus vichrus. Jasně, bude to vichrus... I když, ve jméně se má odrážet pouze tvar, ne to, že uhání po nebi jak krocan za červenou sukní. Nebo libovolný chlap za libovolnou sukní..  V tom případě by se ten mrak měl nazývat stratocumulus vatus. Jo jo, mám to. Vatus to je! Tak jo... A ten malý za ním? To bude určitě cumulus beranus a tamty obláčky vpravo, na druhé hodině od něj, budou cirrocumulus náhrdelníkus. No jo, co na to říct. Jsem dobrá. Mám v tom jasno :)

Ukázka - Stratocumulus vatus ;) Úplně jak na D1! Death Valley, USA

Let - část III

Předchozí části: Let - část I a Let - část II

Chvíli si ještě povídali, pak se odebrali zpět do klubu. Někdo tam hrál na kytaru. To snad ne. Lenka byla zmatená. Snaží se na ni udělat dojem? Byl to on, kdo na ni hrál. A hrál dobře. Lenka věděla, že další tajnou zbraní, kromě rozkazovacího způsobu, je kytara v chlapské ruce. Sundal ji a vrátil Martinovi. Řekl něco ve smyslu, že je dobrá, ať si ji klidně koupí. Přišel k Lence. Zadívala se na něj. Tmavší vlasy mu padaly do obličeje. Nechtěla se zamilovat. Věděla, že to nemá smysl. Nemá to smysl do budoucna. Už dlouho věděla, že velmi těžko najde partnera. Nedokázala být s někým, kdo neměl stejný pohled na život. Chtěla cestovat a předávat lidem cokoliv, co mohla. Tanec, astronomii, nadšení z života. Bylo velmi těžké takového člověka najít, který by s ní sdílel stejný sen. Tak se smířila s tím, že bude sama. O to víc si toho byla vědoma poslední rok. Jednou už takového člověka vedle sebe měla... Jak zvláštní slovo. "Měla." Nikoho nikdy nevlastnila a ani nechtěla. Nikdy by mu v ničem nebránila. A proto ten minulý čas. Měla... A tak přestala věřit na happy endy. Slýchávala: "Jsi mladá, on se někdo najde. Někdo lepší." Kecy. Jsou to bláboly.

Dívala se na něho. Nedokázala se v něm vyznat. Cítila se s ním hezky, přestože jej neznala. Nevěděla, jestli on se chce s ní jenom vyspat nebo jestli je mu vše jedno a prostě jen jedná přirozeně. Nevěděla to. "Nad čím přemýšlíš?" "Nad Tebou." Překvapeně zvednul obočí. "Raději nade mnou nepřemýšlej." "Prý studuješ meteorologii." "Jo jo, je to skvělá věc. Asi sis všimla těch fotek mraků." "Tohle ale není součástí tvého výzkumu, že?" "Ne, mraky miluju, tak si je fotím. Nefotíš si snad noční nebe?" "Fotím." "Tak vidíš." Jak může vědět, že jsem astrofyzička? Vždyť u toho předchozího hovoru nebyl.

Za dva dny se konala show. Lenka si uvědomovala, že je to nejkrásnější období v jejím životě. A ještě k tomu je obklopena přáteli. Po show se samozřejmě v mžiku rozjela afterpárty. Neočekávala od toho nic. On tam byl pochopitelně taky a Lenku neskutečně přitahoval. Byl si sám sebou jistý, ta černá košile mu neskutečně sekla, i když... černá košile sluší snad všem chlapům. Začínalo to v ní vřít. Opíral se o zeď a bavil se s nějakým mužem. Nemohla z něj spustit oči. Stála před ním, ve své sukýnce, nátělníku a košili uvázané pod prsa. Věděla, že tu noc něco podniknou. Přála si to. Ukončil hovor a přišel k ní. "Pojeďme pryč." Překvapilo ji, že s tím začal on. Vždy to byla ona, která přicházela s nápadem utéct. Kývla. Nikdo si nevšimnul, že odcházejí. Najednou cítila, že po dvou týdnech, měsících, po roce, bude opět volná. Bude lítat. Cítila, že konečně přichází ta chvíle, kdy nechá jednu část svého života odejít. 

Celou cestu se vášnivě bavili o hudbě. Ten borec byl neskutečný! Nejenže měl doktorát z meteorologie, ale v domácím Holandsku hrál ve dvou kapelách, několikrát s nimi zpívala dokonce i její milovaná Anneke! O víkendech vystupoval nebo zvučil. A občas i fotil, nejen mraky. Byl fascinující. Lenka mohla na něj vytáhnout svou škálu činností, ale nechtělo se jí. K čemu? "Díval jsem se na Tvé fotografické stránky." "Cože?" "Na svých tanečních webovkách máš přece odkaz i na svou foto stránku. Fakt krásné fotky, máš pro to cit." "No, nevím, nevím, technicky je tam spousta nedostatků." "To máš jedno, Gilmour taky nezahrál ty nejtěžší věci a jak jsou jeho sóla silná." "Jo, naprosto souhlasím. Třeba jeho sólo v Sorrow na koncertním Pulse. Je skvělé. No a samozřejmě Comfortably Numb..." "Orgasmus, co?" "Absolutní." 

Dojeli k moři. Na pláži nikdo nebyl, všude kolem pouze tma a létem zahřátý vzduch. Stáli tam, dva v podstatě neznámí lidé a usmívali se. Podívala se na něj. Vítr ji strhnul vlasy do obličeje. On je pomalu rukou odkryl. Lenka se jen usmívala, věděla, že to udělá. Znala se, opět tu byl ten pocit, kdy musí udělat něco neočekávaného. A zrovna s ním by to bylo fajn. Kéž to vše ale nechá plynout tak, jak má. Podívala se zpět na moře. Rozvázala si uzel na košili. Ohlédla se na něj, on se jen pousmál. Během chvilky byli polonazí. Nechtěla se svlékat úplně, on očividně taky ne. Oba vběhli do moře, ona pištěla, ráda si zakřičela, když mohla. Moře bylo chladnější, ale i tak se do něj vrhli. Plavali do černoty. Celou dobu se smáli, užívali si ten moment plný nečekaného. Existovala jen přítomnost, nic víc. Zastavila se, zvedla ruce a vzhlédla k nočnímu nebi. Cítila se šťastná. "To je nádhera! Hvězdy, tak mě tu holky opět máte," křičela ve svém rodném jazyce. On se jen tázavě a s úsměvem na ni díval. Dlaněmi čechral vodu. Otočila se na něj, přišla blíž a řekla: "Víš co je překrásné?" "Co?" "Svět!" rozmáchla rukama. "Podívej se nahoru! Každá z těch hvězd se jeví tak sama, ale není! Všechny tvoří obrovský komplex, galaxii. Jsou jak molekuly vody." Do dlaně nabrala vodu. "Vidíš, hromada molekul vody, kolik jich tam tak asi může být?" Zvedla paži a nechala vodu stéct po své dlani, předloktí, až k hrudníku. Zlehka se ponořila a vytáhla písek. Držela jej ve své malé pěstičce. Směs písku a vody ji protékala skrz prsty, líbilo se jí to.  "Vidíš, jednotlivá zrnka jsou... vlastně nevidíš, je tma. Dej mi ruku." Vložila mu písek do dlaně. "Cítíš? Tolik zrníček." Prstem roztírala písek po jeho dlani. "Cítíš každé z nich. Jedno zrníčko je křemen, druhé třeba živec, jiné zase něco jiného. Ale tvoří jeden velký komplex. Jsou jak lidi. Ne. My jsme jak zrnka písku. Jak hvězdy. Sami a přitom jsme všichni spolu." Nechala se opět unést. V ten moment to nevadilo. Lidé ji říkali, že občas moc mluví a vypadá jak blázen. Bylo ji to šumák. Ať si každý myslí, co chce. Je šťastná. Ciao lidi. Podívala se na něj, měl mokré vlasy. Odrazila se a skočila po zádech do vody. Vznášela se v oceánu. Viděla Mléčnou dráhu. Měla pocit, že ji každá z těch molekul vody drží, jako kdyby byla na rockovém koncertě. Cítila tu škálu, to obrovské spektrum rozměrů světa. Od nejmenších částeček, které ji samotnou tvoří, až po ty největší, jejichž je součástí.

Po chvíli se vrátili. Mokří doklopýtali na pláž. Smáli se, ani nevěděli čemu. "Aaaa, tak to bylo něco. Ty jo, hlavně se musíme obléct do suchého." Měl pravdu, takhle nemohli zůstat. Lenka byla z vody ještě zadýchaná a příjemně unavená. Najednou ji pláž připomněla Santa Barbaru. Úsměv se na chvíli vytratil. "Půjdu se převléct do auta." "Jasně, já se obleču tady," zkusila se pousmát, zatímco on už mířil k autu. Do hlavy se ji opět vkradly vzpomínky. Jízda po Golden Gate Bridge, směr Lickova observatoř, na pozadí With or Without You. Jak ironické... Začala přešlapovat na místě. Byla zmatená. Proč jen se ji vše připomnělo? Sundala si mokré kalhotky a oblékla se do suchého oblečení. Stála zády k moři. Ohlédla se. Byl tam. Stál před ní tak, jak jej viděla naposledy. Muž, který ji před více než rokem ukázal, jak fascinující život ve dvou může být, muž, který kdyby ji zavolal, že změnil názor, tak by všeho nechala a nasedla na první letadlo. Muž, se kterým se ze čtverců stávaly krychle, z kruhů podstavy různorodých předmětů. Vše s ním získávalo nový rozměr. Stál tam, díval se na ni. Byl nádherný. Věděla, že už je na čase jej nechat jít. V ten okamžik, kdy stála sama na pláži, jej viděla zcela živě. Vrhkly ji do očí slzy. Chtěla jej obejmout, tak moc... Na chvíli si představila, že oba zvedli hlavu a počítali letadla na nočním nebi. Usmál se na ni. Bože, co by za to dala, aby s ním mohla být... Vždyť ho znala. Věděla na co myslí, věděla, co mu udělá radost, znala jeho tělo. Představa, že už jej nikdy neuvidí, ji ničila. Už rok. Věděla, že se musí od něj odstřihnout. Jako když malé dítě pustí z ručky nafukovací balónek. Taky pláče a natahuje se pro něj. Ale balónek letí. Potřebuje letět... Pomalu začala couvat. Stál tam, stále se usmíval, bylo tak těžké od něj odejít, ale musela. Když on odešel, musí i ona. Couvala a v duchu se s ním loučila. Tolikrát se o to snažila, ale nikdy se jí to nepovedlo. Dnes ano. Proto i tolik plakala, uvědomovala si zároveň nekonečnou tíhu i budoucí lehkost konce. Odcházela z pláže, nedýchala, jen ji tekly slzy. Sedla do auta, bylo ticho. Vyrazili. Čím více se od pláže vzdalovali, tím klidnější byla. Cítila, jak je od něj dál a dál. "Jsi v pohodě?" "Ano. Jsem." Vyjeli na dálnici, otevřela okno. Vzduch ji hladil po tváři, voněl. Dýchalo se jí lépe. Byla volná.  

Pokračování zde: Let - část IV

Let - část II

Předchozí část zde: Let - část I

Klub byl typický americký, spousta vlajek, nekouřilo se v něm. Kapelka hrála docela dobře. Stáli kousek od pódia a celá parta tančila. Všechny tanečnice na sebe strhly pozornost. Ještě aby ne. O přestávce vyšli téměř všichni na chvíli ven. Lenka automaticky zvedla hlavu. Fascinovalo ji nebe, ať už na něm bylo cokoliv. Všimla si, že on se dívá taky. Dokonce přimhouřil oči, zamračil se a po chvilce poodešel. Lence to bylo divné. Zadívala se na oblohu. Byly na ni mraky. Asi cirry. Šly těžko vidět. Pralo se to v ní, chtěla zjistit, proč odešel. Popoběhla směrem, kterým se vytratil. Šla na konec ulice, ale neviděla jej. Stál za rohem, lekla se. Jen se na ni kouknul a opět se zahleděl na oblohu. "Snad nehledáš hvězdy," usmála se. "Ne, tady by stejně nešly moc vidět." "Tak na co koukáš? Jsou tam jen cirry a letadla." V duchu se pokárala. Cirry... Koho to zajímá, že víš, jak vypadají cirry? "Jsou to noční svítící oblaka," prohodil a opět zvednul hlavu. Lenka si jeho odpověď musela ještě jednou v hlavě přehrát. Škubla hlavou směrem vzhůru, zakryla si dlaní vzdálenou lampu. No jo, měl pravdu. "No nic, pojedu domů. Chceš hodit zpátky k motelu?" "Ne, ještě tu zůstanu, ráda bych si je poslechla až do konce." A tak odešel. Sám.

Následující den se opět zkoušelo v divadle. Lenka dorazila dříve, chtěla si vyzkoušet pár svých vlastních choreografií na velkém pódiu. Ten den bylo krásně. Amfiteátr, ve kterém se trénovalo a ve kterém se za pár dní měla konat show, byl úchvatný. Přímo za jevištěm se tyčila skála, obrostlá keři, stromy a květinami. Lenka byla na jevišti to ráno sama a tak neodolala, zabořila ruku do okvětních lístků. Zvedla hlavu. Stromy, které tam rostly, neznala. Ale byly nádherné. Ocitla se opět ve svém světě a tak si začala popěvovat její oblíbenou A té Rehradice. Odhopkala zpět na střed pódia. Udělala pár otoček a naplno spustila: "Proč by neplakaly, když hlavěnka bolí. Musijó zaplakat, šohájovi k vůli. Šohájo..." Když v tom se lekla, kousek od ni luplo v reprobedně. Zadívala se před sebe. No jasně. Byl u mixážního pultu a smál se. "Nechceš mikrofon?" Blbé fórky. "Ne, nepotřebuju, já to uzpívám bez nějakých chrastítek." "Jó tak chrastítka?" "Jo, zvuková heblátka." "Ještě lepší," smál se, zatímco se Lenka snažila za úsměv schovat svou nejistotu. "Hele, já nevím, ale být Tebou, tak bych ty všechny káble schovala. Určitě bude pršet." Zvednul hlavu. Na nebi se páslo pár beránků. Spíš beranů, byly to hutné stratocumuly. "Ne, nebude." "No tak, to vidím ne?" Opět zvednul hlavu. "Ti říkám, nebude." Líbilo se jí to. Byl si jistý. "Jak to můžeš vědět?" křikla přes půl divadla. Jen se usmál a zapojoval další kabely. 

Během zkoušky se Lenka snažila o něco víc, než předchozí den. Přestože si nalhávala, že je to jen z důvodu blížící se show, věděla, že je to hlavně kvůli jeho nepřetržitému pohledu. Samozřejmě se jí to líbilo. A jako typická ženská chtěla vypadat dobře, co na to říct. Jen ať kouká. Dokonce si vytáhnul foťák a fotil. Takhle očividně ji už dlouho nikdo nenabaloval. Trapné. Cítila, že ji to malinko odrazuje. Aneb jablko chutná dobře, ale když se na člověka navalí celá horda jablek, tak nejpřirozenější reakcí je couvnout. O pauze si sedla do hlediště a sledovala trénink sólistek. Přisednul si k ní. "Takže ve volných chvílích se věnuješ zpěvu, co?" "Jo, zatím co Ty šmíruješ foťákem." Zasmál se. "Jo, to je mé hobby. Podívej, dneska večer hraje tentokráte můj kamarád a rád bych si jej poslechnul. Přidej se, pojedeme opět s klukama a pár holek od vás pojede taky. Bude se Ti to líbit." "Jak můžeš vědět, jaká hudba se mi líbí?" ušklíbla se. "Vzhledem k tomu, že sis včera v klubu mumlala kompletní text All around the Watchtower, tak si myslím, že se Ti to bude líbit. Vím to." Jela. Samozřejmě.

V autě se k ní dostal jeho foťák. Canon 5D, pěkná a drahá hračička. "Klidně si jej vyzkoušej." Lenka neváhala a hned jej zapla. Věděla, kde co nastavit, sama sice vlastnila Canon 600D, ale jsou si podobné. Navíc ovládání je docela intuitivní. "Můžu se kouknout na fotky ze zkoušky?" "Ze zkoušky? Nefotil jsem vaši zkoušku." Kecá, vždyť jej viděla. Nicméně se podívala. Překvapilo jí, že žádné fotky plné propocených tanečnic neviděla. Byly na nich mraky. Altocumlus startiformis undulatus. Dokonce překrásný cirrus fibratus vertebratus. Moc dobře je znala. Zkoušela z typů oblaků studenty v předmětu Astronomicmé pozorování. Bylo jim to asi k ničemu, ale jí to bavilo, navíc to bylo v osnovách. Narazila i na fotky nočních svítících oblak. Proto tehdy spěchal domů, aby je fotil. Byla zvědavá, proč si je fotí. Než se stihla zeptat, dorazili na místo.

Klub byl mnohem větší, než ten z předchozího dne, a byl kupodivu plný lidí. Po předkapele přišla na scénu hlavní kapela, ve které hrál onen kamarád. Odehráli pár dobrých rockových skladeb. Frontman byl docela sympaťák. "Lidi, chcete překvápko?" Davem to zahučelo. "Tak jo! Přivítejte na scénu..." Řev. Všichni byli u vytržení. Lenka zahlédla kudrnaté delší vlasy. Proboha! "To je Robert Plant!!!!" chytila jej za ruku. "Wow, mě trefí. To je Robert Plant! Bože! Já se snad zblázním." On se jen usmíval. "Říkal jsem Ti, že se Ti to bude líbit." "Díky, díky, díky," poskakovala a celá zářila. Když byla nadšená, nedokázala se udržet. Neustále děkovala, obdivovala, byla unešená. Robert Plant. 

Koncert byl geniální. Nasáklý emocemi, hudba byla plná detailů. Večer přešel do crescenda. Po koncertě zůstali v sále. Potkali se s basákem. "Tohle je Martin, basák a skvělý architekt mimochodem. Tohle je Lenka, tanečnice, Silvia, tanečnice, Valentina, tanečnice a Acia..." "Tanečnice." "No, pěkně sis to zařídil," usmál se Martin. "To jsou holky z té taneční show, o které jsem Ti povídal. Přijdeš se pozítří podívat, ne?" "Jasně, to si nenechám ujít." Lenka si začínala uvědomovat, že se vedle něj cítí dobře.

Šli ven. Doutník v ruce. Opodál stál kytarista, frontman kapely a Plant. Přidali se k nim. Lenka trochu znervózněla, zatímco on byl zcela v klidu. Bez rozpaků a přátelsky se přivítal s Plantem. "Leni, tohle je Robert Plant, zpěvák, asi znáš. Roberte, tohle je Lenka..." "Těší mě," vpadla mu do řeči. Není potřeba, aby věděl, že je tanečnice. Spousta lidí má vůči orientálnímu tanci předsudky. "Ty jsi jedna z těch orientálních tanečnic?" Pozdě. "Ano, jsem." "Spolupracoval jsem s Hossamem Ramzym, skvělý člověk." "Vlastně ano, nebylo to pro album No Quarter - Unledded? Někdy v devadesátých letech, že?" Plant se zatvářil překvapeně. I on se na ni podíval. "Takové mladé to je a zná dinosaura, jako jsem já?" "Vaše hudba je skvělá, to víte. Dodnes nezapomenu, jak jsem objevila u nás na chalupě starý vinyl Led Zeppelin. Kéž by tu byl táta, dodnes sjíždí všechna vaše alba." Hovor se nadále příjemně točil kolem hudby, Plant byl sympaťák, nehrál si na žádnou hvězdu. "Kultura arabských a perských zemí, a vůbec celého východu, je přímo uchvacující. Fascinují mě súfijské tance," pokračoval později. "Ti tanečníci meditují tak, že se neustále točí. Prý se tak spojí s Bohem." "To je pravda, má je to propojit s celým vesmírem. Vůbec se nedivím, že spousta pohybových meditací nebo transovních tanců je založena na rotaci nebo periodickém pohybu." "Blázni se také uklidní kýváním dopředu a dozadu," zašeptal Plant. "Sex je taky periodický pohyb," zcela naplno pronesla Lenka. "I miminko v kočárku má rádo kolébání," pokračovala dál. "Nicméně si myslím, že základním pohybem ve vesmíru je rotace. Ať už v mikrosvětě nebo v tom makrosvětě. Země rotuje, Slunce, hvězdy a galaxie taky. Je to perfektně propojené." "Cože Ty vlastně kromě tance děláš?" "Jsem astrofyzička, repektive si dodělávám doktorát." "Tak to by sis pokecala s Brianem Mayem." "Jo jo, pár vinylů Queen bych taky našla," ušklíbla se. "Tak to z Tebe musí být náš meteorolog nadšený." "Meteorolog?" "Ten klučina, ten Holanďan, co vám zvučí show, studuje meterologii. A navíc je perfektní zvukař. Pořád mu říkám, ať na vědu kašle, ať zvučí. Ne, je tím posedý." Lenka se po něm ohlédla. Nebyl tam. 

Pokračování zde: Let - část III

Let - část I

Stála na poli a koukala na mraky. Zase. Představovala si, že lítá. Dělala to často. Často myslí lítala v údolích, do kterých skočila, letěla těsně k zemi a pak se vznesla co nejvýše. Až nad mraky. Nad ty, co vypadají jako velký květák. Ty nejsou totiž zas tak vysoko. Jenže teď byla myslí dál. Až nad cirry, které si hoví až deset kilometrů nad zemí. A letěla výš. Moc dobře věděla, že čím výše poletí, tím tmavší obloha bude. A tak letěla. Potřebovala uletět. Nahoře ji bylo dobře. Vše viděla s nadhledem a bylo tam ticho. Vždy, když pršelo a bylo ponuro, věděla, že nahoře je vždycky hezky. Vždycky. Ať už je den nebo noc.

Ozval se hlas. "Lenko! Kde zas jsi?" A tak se vydala zpátky.

Každý se ji na to ptal. Nechtěla o tom mluvit. Vždy se ptali stejně: "Tak co? Povídej!" A usmívali se, zřejmě očekávali, že uslyší slova plná nadšení. Všem se vybavovala fotka, na které doslova září dva mladí lidé. Všude kolem nich byla poušť poseta kameny, které zanechávaly v půdě stopu. Jako kdyby je neviditelná síla postrkovala vpřed. K fotce byl komentář: "Live alive!" aneb "Živě živě!"... Lenka věděla, že ji všichni přejí to nejlepší. Byli to hodní lidé, měla je ráda. Nechtěla o tom mluvit, protože tušila, že je pravda bude trápit. Mrzelo ji, když z jejich výrazu plného radosti a zvědavosti se stal nechápavý otazník. Už si zvykla, ale i tak v tom okamžiku měla pocit, že stačí málo a roztříští se na tisíce kousků. 

Potkala jej v Americe. Kde jinde. Ona tanečnice, on zvukař. Strávila v Kalifornii tanečně tentokrát necelé dva týdny a z toho několik dní trénovala společně s celou skupinou v divadle. Byla to velká událost. Tréninky probíhaly jako obvykle, sedm, někdy osm hodin denně. Jeho si všimla hned. Něčím ji přitahoval, ale tím to pro ni haslo. Neměla chuť si něco s někým začínat. V hlavě měla pouze taneční show. 

Když zkoušeli druhý den v divadle, všimla si, že některé členky skupiny se stihly seznámit s techniky. Byli to fajn kluci, něco nad třicet jim mohlo být. Ten den po tréninku si šli všichni sednout na baru. Byl to příjemný bar, světla tam moc nebylo, na pozadí hrál Hendrix. Měla své spolutanečnice ráda. Každá z nich byla neskutečně talentovaná. Navíc, málokterá byla "pouze" tanečnicí. Jedna byla grafička, druhá IT specialistka, jiná byla výživová poradkyně. Opravdu je měla ráda.

Byl zajímavý. Moc nemluvil, ale rád se smál a když už něco řekl, tak následoval výbuch smíchu. Především od Louchii. "S ním by to šlo," pomyslela si Lenka. Milovala spontánost, která pro ni byla vzácné zboží. Vše měla totiž nalinkované rok dopředu. Každý víkend. A když měla možnost udělat nějakou zběsilost, vrhla se do ní po hlavě. Nejradši prožívala nečekané s neznámými lidmi. Hlavně s muži, s holkama to popravdě moc nešlo, i když výjimky by se našly. A chlapi to na ní milovali a ona to milovala na nich. Byli totiž v tu chvíli jiní. Byli to malí kluci, co riskovali, co si užívali každou vteřinu. Fascinovalo ji, jak na tu chvíli byli dva neznámí lidé zcela otevření a okouzlení jeden druhým. Milovala, do jakých absurdních situací se dokáže dostat, kam je dokáže vyburcovat ona a co ji vše dovolí. Hlavou ji prolétla vzpomínka, když se řítila po 101, na rozcuchaných vlasech věneček, otevřené okno, sukýnka politá pivem, za volantem seděl kluk z Kanady, který neměl řidičák a ona se cítila nejsvobodnější na celém světě... Kolik skvělých hovorů a náhod se ji přihodilo... Toruň, jedna ráno, bouřka. Zahnala ji s neznámými kluky do kostela. Stáli tam mokří, ona, bez konkrétního náboženského vyznání, žid a křesťan. Na tu diskuzi do ranních hodin si dodnes pamatuje. Bylo krásné s nimi sledovat východ Slunce a pokoru, kterou v tu chvíli cítili. Byli propojeni, ať se jejich víra nazývala jakkoliv. Jindy se zase schovala před zavírací dobou s neznámým Švédem v Koloseu a přespali tam. Kvůli zimě se drželi celou noc v náručí. Ráno, když přicházeli turisti, se chytli za ruce a ztratili se v davu. Pak jej Lenka v jednu chvíli pustila, poděkovala a utekla. Už se nepotkali a tak to mělo i být. Prožít a jít dál.

Často se ptala sama sebe, proč to tak je. Jednak to bylo tím, že měla celý rok naplánovaný. Rok! Děsivá představa. A za druhé neměla partnera, ale chtěla žít. Nechodila na schůzky, nebavilo ji to. Radši prožívala. Měla ráda, když s někým zažila jeden, možná dva celé dny v nečekané situaci. V tu chvíli byli jen ti dva. Žádné zbytečné kecy o práci, problémech, jen čisté dobrodružství. Cestování do neznáma, hraní si na svatebčany, kteří se vkradou na cizí svatbu, návštěvy cikánských čtvrtí a tančení s jejich obyvateli, nocování pod sopkou... Nespala s nimi. Nechtěla se do ničeho nutit. I když jedna výjimka tu byla. Zahnala pár vzpomínek a opět se na něj zadívala. Měl rozčepířené vlasy, takový hejsek. Pil whisky, laphroaig, její oblíbenou. Mohla zamachrovat a říct, že pila pětadvacetiletou laphroig přímo v Laphroaigh, ale nechala si to pro sebe. Frajírek, přesně její typ. Sledovala jej a opět si začala představovat, zda by to zvládl. Zda by zvládl s ní na den utéct, prožít 24 hodin, 1440 minut, 86400 sekund naprosté svobody. A hlavně, zda by to ustál. Den ustojí, měl by. Jo, byl to její typ.

Všiml si toho, hrál si s krabičkou od sirek. "Ta show bude dobrá," prohodil. "Jo, věřím tomu." Usmál se a zase se zahleděl na krabičku. Lenka cítila, že by mohla pokračovat v rozhovoru, ale nešlo to. Nechtělo se jí. Nedokázala se tomu poddat. Bála se, aby se ji to opět nevymklo z ruky. Tak jak tehdy. Vybavila si, jak stála u Lickovy observatoře a byla více než šťastná. Vše dávalo tehdá smysl. Vše. Zase myšlenku zahnala a rozhodla se objednat si whisky. Měla ráda kouřové whisky a laphroigh taková je.

"Ok, kamarád mi zrovna píše, že budou dneska hrát s jeho kapelou v jednom klubu v North Hollywoodu. Tak co, přidá se někdo?" Osvětlovač byl dobrý týpek, nadšený ze všech a ze všeho. "Jo, já bych jela," bleskově zareagovala Silvia. Přidalo se ještě pár holek. Lenka byla zrovna zaposlouchaná do textu Hey Joe, který byl docela děsivý, když v tom ji probralo: "Pojeď." Podívala se na něj. Seděl naproti ní, bílé tričko na sobě, krabička od sirek ležela nehybně na stole. Kývla. Rozkazovací způsob, zbraň, kterou spousta chlapů ještě neobjevila. A přitom tak skvěle funguje. A tak jela.

Pokračování zde: Let - část II

Zrcadlo

Podívala se do zrcadla. Viděla tam krásnou, usměvavou ženu. "Jsi šťastná?" usmála se na sebe. Bylo ticho. "Jsi šťastná?" Žena v zrcadle na ni upřeně zírala. "Kdybys byla, tak s odpovědí neváháš. Co se děje? Vždyť víš, jak na to." Konečně obraz začal mluvit: "Ano, vím." "No vidíš. Tak v čem je problém?" "Teprve se učím." "Prosím? Vždyť to, co víš, je z Tvých vlastních zkušeností ne?" "Ano, ale i tak se stále učím." "Co se učíš?" "Být šťastná. Bez podmiňovacího způsobu." "Proboha, vždyť se podívej na svůj život, jak je krásný. A když přišel nějaký zádrhel, tak jsi jej vždy zvládla. Umíš ukázat cestu i ostatním. Tak co blbneš?" 

Obraz se změnil. Mladá holka si přepudrovala obličej a křikla: "Im coming, don´t worry." Vyběhla ze šatny a mířila k levému vstupu na pódium. Zastavila se u záchodu. To nemůže stihnout, to nemůže zvládnout, má tak málo času. Ale i tak to udělala. Vběhla do kabinky, strčila si prst hluboko do krku a vyzvracela, co v sobě ještě měla. Tentokrát neplakala, neměla čas přemýšlet nad tím, že si opět ubližuje, už si zvykla. Rychle si opláchla ruce a ještě než vstoupila s ostatními na pódium, utřela si přeci jenom pravý koutek oka. Byla zase napuchlá, díky bohu, že si toho ještě nikdo nevšimnul. 

"Proč?" Ticho. Žena v zrcadle se už neusmívala, trápilo jí to. "Proč jsi to dělala? Chtěla sis ublížit?" "Ne." "Tak proč?" "Potřebovala jsem to dát ven. Přejídala jsem se." "Sakra proč?" Bylo ticho. Styděla si to přiznat. "Mluv se mnou! Proč?" "Bylo mi smutno," hlesla. "Smutno? Jak to?" Bylo opět ticho. "Vždyť máš tolik přátel, co Tě mají rádi. Proč jsi jim nic neřekla?" "Nechtěla jsem je obtěžovat." "Vždyť by Ti pomohli už tím, že bys jim o tom pověděla."

Obraz se opět změnil. Na zemi ležela vzlykající dívka. V pravé ruce držela hromadu prášků. Levou rukou tiskla pravé zápěstí k zemi. Nechtěla udělat to, k čemu ji nějaký hlas vzadu sváděl. Neudělala by to. Ona přeci ne. I tak měla co dělat, aby pravá ruka nevyhrála. Měla opět deprese. Moc dobře si uvědomovala, co se děje. Tentokrát se ale situace vyhrotila špatným směrem. Potřebovala pomoc. Doplazila se ke konferenčnímu stolku, na kterém byl hrozný nepořádek. Viděla telefon. Sedla si na pravou ruku a levou rychle vytočila číslo. Číslo v té době nejbližšího člověka. "Ahoj. Copak se děje?" ozval se veselý hlas. Všechno mu řekla. "Neblbni prosím Tě. Nezveličuješ to?" "Prosím Tě přijeď." "Uklidni se, jdi si lehnout a ráno bude dobře." "Prosím Tě, přijeď. Prosím," naléhala. "Hele, fakt teď nemůžu. To bude dobré, neboj, zítra si promluvíme jo?" A zavěsil... Nikdy v životě se necítila tak sama. Nejbližší člověk, kterému plně věřila, kterému se odhodlala o svém problému říct, ji chytl za hlavu a ponořil ještě hlouběji pod vodu.

"Cos tehdy udělala?" Žena v zrcadle byla strhaná. "Uvědomila jsem si, že jsem na to sama. Na všechno." "A pak?" "Odhodila jsem je z ruky. Zvláštně zacinkaly. V tom přítmí vypadaly jak malé mimozemské domečky. Hotové město na Měsíci." Na chvíli bylo opět ticho. "Proč?" "Co proč?" "Proč se tohle dělo?" "Já nevím." "Víš! Jen si to nechceš přiznat." "Já nevím, asi jsem nemocná." "Blbost! Moc dobře víš, že to tak není. Fyziologické reakce v těle jsou jen důsledkem našeho chování. Ne naopak! Víš to!" "Asi mi něco chybělo." "Samozřejmě, že ano. Co to bylo?" "Nevím." "Sakra víš, moc dobře to víš. Rozdáváš to na potkání, vidíš to v každém lístku. Je to základní princip, smysl, to, na čem vše stojí. Co to je?" "Nevím." "Víš!" "Proboha, už mě nech! Je to láska! Samozřejmě, že je to láska. Ano, chyběla mi, chybí mi. A asi proto jsem si to nahrazovala jinak." Žena v zrcadle se třásla. Ta před zrcadlem byla ale klidná. Dívala se na svůj obraz. Měla tu tmavovlasou holčinu ráda. Nejradši by ji obejmula, nejradši by ji se vším pomohla. Věděla ale, že si tím musí projít opravdu sama. "Nerozlišuj formy lásky. Kamarádská, rodičovská, láska k práci nebo partnerská. Láska je láska." "Ale partnerská je jiná." "Ne, nepleť si to. Mít partnera, se kterým vše sdílíš a podporujete se, je nádherné. Vše krásné se kolem kumuluje a proto je život o něco snažší. Člověk nemá strach." Opět se do zrcadla zadívala. "Každý tvor potřebuje lásku. Je to jak sluneční světlo. Ale tím, že láska nenabývá konkrétní formu, tak ji můžeš získat odkudkoliv. Co získat. Ona Ti je dávána. Automaticky, denně, bezpodmínečně." Žena v zrcadle nechápavě hleděla před sebe. "Co děláš, když je venku zataženo?" "Vzlétnu nad mraky." "Co děláš, když jsi na horách?" "Lítám mezi údolími." "Co děláš, když pozoruješ hvězdy?" "Vznáším se vesmírem." "Je kouzelné, jak nacházíš krásu všude kolem sebe. Ale ta je jen důsledkem něčeho mnohem důležitějšícho, co bys mohla najít. Všude kolem nás je totiž to, co Ti tak chybí, Leni. Podívej se..."

O mracích

Viděli jste už dnešní mraky? Jsou nádherné. Celou cestu na fakultu jsem na ně koukala. Je pravda, že pár lidí se také podívalo nahoru, ale asi jim vadil padající déšť, tak jen zakroutili hlavou a šli dál. Řeknete si: "Co na tom může být krásného? Šedá vrstva bez struktury a ještě k tomu leje!" A já na to: "Ale lidi! Viděli jste někdy tenhle typ mraků shora? Třeba z letadla, z vrcholu hory nebo raketoplánu (vy jste ještě neletěli raketoplánem?). To je podívaná!" 

On totiž stratus i nimbostratus shora vypadá jako moře. Moře, kterému čas plyne mnohem pomaleji než nám. Má dokonce vlnky, jejichž obrovská škála odstínů šedi určitě inspirovala k napsání uměle vytvořeného bestselleru. Je to opravdu nádhera. A my tady bzučíme, že zase prší. Ano, prší! Jupí! Každá z těch kapek vody vznikla kdysi hódně dávno (tu dobu si nepamatuje ani památný strom na rohu Veveří a Pekárenské, ani by si to nepamatoval chudák neokradený Tutanchamon, ani nejstarší Silnézadníkrátképřednísaurus, ba ani jádro Země). Částečky vody vznikly ještě dávno před vznikem Země, kdesi v molekulovém mračnu, na zrníčkách prachu, molekulka po molekulce. A z tohoto molekulového mračna, tvořeného především vodíkem, vznikla hvězda (ta, která vás dnes kvůli mrakům nezahřívá tolik jako obvykle a kterou lidstvo nazvalo, myslím, Slunce). Kolem této hvězdy spektrálního typu G2V se pár prachových částeček podrcalo a vznikly planety. A na jednu z nich, kterou jsme se odvážili nazývat naší, se takové množství vody, které dnes kolem sebe pozorujeme a ve kterém se tak rádi v Jugošce rochníme, dostalo až později. Voda na Zemi se vyskytuje díky meziplanetární hmotě; šutrům, co se prohánějí všude kolem. A jak? No to se několik mnohaliónů asteroidů rozhodlo spáchat kamikaze.

A od té doby se voda nachází v cyklu VVS (nejedná se o telenovelu Velmi vážné stahy), ale o: vypaří, vyprší, steče... Někdy i zmrzne. A tak to dělá stovky miliónů let. Ta má výdrž! A zrovna tato voda, která si tím vším prošla (od vzniku v mezihvězdném mračnu až po pády komet a asteroidů na Zemi) na nás prší. Paráda :)

Skvělá ukázka, bohužel autora fotky neznám. Ale povedla se mu!

Tento kontrast mi připomíná, jak v životě záleží na úhlu pohledu. Jsme zrovna na zemi, tak koukáme na mraky zespoda a mnoha lidem se ty mraky nelíbí. Ale stačí se dostat tak 5 km nad zem a hned je to jinak. A co kdyby to tak bylo i s lidmi? Koukáte se na člověka z jednoho úhlu a přijde vám úplně potrefený, hloupý, šílený (a vy stojíte, soudíte a říkáte si, jaký skvělý soudce jste. Vyznáte se totiž perfektně v sobě a tudíž i v ostatních, že?). Ale pak toho oného člověka vidíte, jak se třeba chová ke svému dítěti, přečtete si jeho báseň nebo si s ním dáte pivo. A ejhle, všechno je jinak. A někteří lidé nechtějí a nebo nemohou (třeba jim to jejich tělo nedovoluje) ukázat sami sebe z jiné stránky. A my stále zíráme jen a jen z jednoho úhlu pohledu a ani nás nenapadne si poodstoupit, popojít trošku kolem. 

A tak v lidech, ať jsou jakýkoliv (a mají na to právo, je to jejich život), bychom měli vidět jejich krásnou stránku. To, že občas nejde vidět, neznamená, že tam není :) A příště, až zas bude pršet, tak se odražte a vyleťte nahoru nad mraky. Je to nádhera.